Zjevení jedné maminky, kterou jako dítě nebrali do náruče

Moje dcera Eva má teď takové období, že se za mnou všude plazí, pláče, když jdu i na záchod. A neustále žádá o to, abych jí brala do náruče. Když můj děda uviděl, že mě Eva zase tahá za lem, striktně mi to řekl.:

– Nerozmazluj jí. Výchova musí být přísná. Zvykne si na to, a pak s tím bude mít starostí!

Mlčela jsem, ale stejně jsem vzala dítě do náruče. Děda se rozčiloval, ale smířil se. A já si opět začala myslet: nepřeháním to s tím (mám na myslí s mazlením, že jí pořad hladit, beru do náruče, uklidňují když pláče)?

Na jednu stranu, asi ano. Ale nemůžu nic dělat. Ve mně žije strach, že se dcera celý život bude cítit nemilovaná. Jako jsem se cítila já.

Neznám své rodiče. Máma zemřela brzy, tátu také nemám. Dodnes jsem vděčná svým rodičům, že mě vzali k sobě. Jsem jejich velmi vzdálena příbuzná. Po matčině smrti mě nikdo z blízkých příbuzných nevzal k sobě, předali mi do sirotčince. Současná máma a táta se o této situaci dozvěděli, jeli za mnou a vyjednali opatrovnictví.

Ano, bylo to velmi obtížné: táta několik let silně pil, v rodině jsme byli tři děti. Maminka pracovala v továrně a živila celou rodinu. Nedostávali jsme moc lásky, ale samozřejmě ona se o nás starala. Mám ji moc ráda a budu se za ni celý život modlit.

Ale od malička a dodnes ve mně sedí trvalé přesvědčení, že mě nikdo nemá rád. Teď mám skvělého manžela, který mě ve všem podporuje a miluje. Ale tenhle pocit ještě s dětství se mnou zřejmě už zůstane navždy.

Ze strany není vidět – jsem usměvavá a společenská. Táta (je velmi přísný) mi někdy říká: „Není v tom potřeba, aby jsi ji (Evu) kojilo tak dlouho, musí se zvyknout na samostatnost. Dítě i tak vyroste. Vždyť ty jsi vyrostla bez matky do dvou let a nic. Univerzita skončila, jsi v pořádku.“

Jo, dobře … ty, tati, jsi prostě nevěděl, jak jsem v noci brečela, když jsem zjistila, že nejsem rodná dcera. A když se smrtelně unavená maminka v reakci na mé eskapády rozbrečela a řekla: „Sbal si věci, vrácen se do sirotčince.“ Jak jsem psala sama pro sebe knížky, kde je malá princezna (já), kterou všichni milují. Jak jsem jednou na ulici málem odešla se „strýčkem“, který mi řekl, že mě bude milovat. Bylo mi sedm let. Je dobře, že kamarádky přiběhla včas.

Jsem ráda, že mám mateřský instinkt a chci hladit své dítě. A brát si ji do náruče. Možná ji příliš rozmazluju. Ale jinak se bojím, že dopadne stejně jako já.

PSALI JSME: MATKA PORODILA SYNA, ALE PŘI POHLEDU NA NĚJ MĚLA PODEZŘENÍ, ŽE NĚCO NENÍ V POŘÁDKU: TAKOVÝ JAZYK U DÍTĚTE NEVIDĚLI ANI LÉKAŘI

PŘIPOMÍNÁME: ZATÍMCO BYLA MATKA VE SPRŠE, JEJÍ ČTYŘLETÉ DÍTĚ UTRATILO 100 DOLARŮ, ANIŽ BY OPUSTILO DOMOV: CO UDĚLALO