Žena žila celý život pro manžela a dceru, ale náhodná fráze v autobuse změnila všechny její názory

Autobus byl přeplněný. Lidé se vraceli z práce. V něm stála Věra se dvěma těžkými taškami. Když řidič znovu prudce zabrzdil, dívky stojící opodál spadly na Věru. „Nemůžete se držet?“ zavrčela žena. „Omlouvám se, nechtěli jsme,“ řekla jedna z nich. Ale Věra už začala vinit ty dívky a současnou mládež.

„Paní, nikdy jste nebyla mladá?“ zeptala se dívka. „Nenosila jste krátké sukně, nemilovala, nežertovala? Od kolébky jste byla zlá důchodkyně?“ Věra okamžitě zmlkla. Ještě není v důchodu. Jen tak vypadá … Na zastávce sotva vytáhla své tašky. Neměla daleko k slzám. Dívka se jí dotkla …

Vešla do bytu a praštila tašky na podlahu. „Davide, vezmi to do kuchyně.“

„Počkej, chci vidět, co řekne ten poslanec. Ach, ano, ano… Je čas myslet na lidi,“ muž se sotva odtrhl od televize.

„Myslíš na mě někdy?“ zeptala se žena.

„Mami, co křičíš?“ dcera vyhlédla ze svého pokoje.

„Řekni svému muži, aby odnesl tašky do kuchyně.“

„Milan spí. Celý den hledal práci.“

„Dva lenoši,“ řekla Lída naštvaně a vzala tašky do kuchyně. Myslela na slova těch dívek. A ona byla v mládí krásná. A nosila krátké sukně. Kdy naposledy obnovovala svůj šatník?

Celý život krmí manžela. Může za to ona, protože ho tak naučila. A teď on ani neví, kde jsou lžičky. A v žádné práci nemůže pracovat dlouho. Je to pro něj těžké. Ale u televize by trávil den i noc. Kdyby její rodiče nepomohli, stále by měli místo třípokojového bytu jednopokojový.

A dceři vždy vyhovovala. Vše nejlepší pro dítě. Nyní pracuje jako zdravotní sestra na klinice. Stěžuje si ale na svou práci. Věra má také diplom. Ale co si v té školce vyděláš?
Dříve pracovala v trhu, nyní provádí opravy. A zeť už půl roku hledá práci. Malý plat nechce, ale nikdo nenabízí velký. Dcera je živí.

A Věra stále žije pro svého manžela a dceru. Teď i pro zetě. Svůj život odkládá každý den na zítra. Nevnímá, jak čas letí.

„Co bude k večeři? Chci něco dobrého,“ zeptal se muž. Věra to nevydržela. Nevěděla, jak si zchladit žáhu. Uviděla starý prasklý hrnek. Jako její život. Vyhodila hrnek do koše. Pak vyhodila ještě pár prasklých hrnků, talířů a sklenic. Vytáhla nové nádobí, které si nechala pro lepší život.

„Zbláznila ses?“ vykřikl David, když v koši uviděla hromadu nádobí.

„Budeš jíst z nového! Pryč odsud a neruš mě!“

Večer šli všichni spát a Věra seděla v kuchyni s hrnkem ledového čaje. Žije špatně. Dívka v autobuse řekla pravdu. Vypadá jako důchodkyně. Dře jako kůň. Krém na ruce si nekupuje, nepamatuje si, kdy byla naposledy v kadeřnictví.

„Své mládí nevrátíš, ale pokud si budeš přát, vždy můžeš vypadat normálně,“ říká sousedka.

Vylila ledový čaj. Umyla hrnky. Utřela si slzu …

„Chystáš se na chalupu? Na zahradě je spousta práce,“ řekl manžel.

„Nikam nejedu. Pokud potřebuješ, vezmi zetě a jeďte na chalupu!“

David se překvapeně podíval na svou ženu. Věra šla ke dveřím. Žena šla po ulici a přemýšlela: „Nejdřív jít do obchodu s oblečením nebo do kadeřnictví?“ Rozhodla jsem se jít do kosmetického salonu.

„Máte krásné husté vlasy. Co budeme dělat?“

„Něco… podle vašeho uvážení.“

„Dobře. Jste trochu podobná mojí mámě. Dělám jí takové módní účesy. Udělám vám stejný účes. Bude vám to slušet.“

„Vaše matka je pravděpodobně mladší než já.“

„Moje matka je již v důchodu. Ale ráda vypadá krásně. Tak co, experimentujeme?..“

Věra překvapením zavřela oči. Z velkého zrcadla se na ni dívala jiná žena. Omládla. S neobvyklým odstínem vlasů. S nezvykle krátkým sestřihem. Pouze oblečení se k nové image nehodilo. Ten den se v šatníku objevily nové věci. David se na svou ženu podezřívavě díval. Zeť nemohl pochopit, proč tchyně najednou změnila image. Dcera počítala, kolik to všechno stálo. Ale Věra nehodlala nikomu nic vysvětlovat …

PSALI JSME: „MAMI, MÁŠ JEŠTĚ JEDNOHO SYNA, TAK AŤ ON POMÁHÁ“

PŘIPOMÍNÁME: MANŽEL SE ZLOBIL A NECHÁPAL, PROČ JSEM UNAVENÁ. NEVĚŘIL, ŽE UKLÍZÍM KAŽDÝ DEN, PROTOŽE SI POŘÁDKU NEVŠÍMAL. DALA JSEM MU ZA VYUČENOU