Zavolali mi ze školky a doporučili, abych přišla vyzvednout dceru dřív: Co se stalo

Nikdy nedělejte předčasné závěry. Děti jsou někdy chytřejší a moudřejší než dospělí.

Zavolali mi do práce ze školky a doporučili, abych přišla vyzvednout dceru dřív.

„Co se stalo? Stalo se něco s Lucinkou?“ ptám se.

„S vaší dcerou je vše v pořádku, ale musíme si s vámi vážně promluvit,“ hlas vychovatelky zní velmi chladně.

Ale po tom hovoru jsem už nemohla pracovat, požádala jsem o dovolení odejít z práce a šla do školky. Tam mě poslali k psycholožce. Psycholožka si povzdechla, podívala se na mě a podala mi dětskou kresbu:

„Provedli jsme test, každé dítě nakreslilo svou rodinu. Všichni nakreslili ty, se kterými žijí, někdo nakreslil i další příbuzné. A to je kresba vaše dcery.“

Dívám se na obrázek. Moje Lucinka opravdu nerada kreslí. Na obrázku jsou tři lidé a podpisy „já“, „táta“, „babi“. Všechno.

„Rozumíte?“ ptá se psycholožka. „Vy nejste v životě své dcery. Nejste v něm přítomna. Nejste jeho součástí. Život holčičky je naplněn otcem a babičkou, ale potřebuje mámu! Vy nežijete v jiném městě…“

No a tak dále. Vynadala mi a přikázala změnit svůj postoj k dítěti.

Odešly jsme ze školky. Jdeme domů. Lucinka mi něco vypráví, ale já nemůžu zapomenout na slova psycholožky. Jak je to? Miminko jsme plánovali. Velmi jsem chtěla dceru. Miluji ji víc než život, čtu jí knížky, jezdíme na výlety, venčíme psa.

Ona je milá a laskavá dívka. Jak je to? Rozhodla jsem se jí zeptat:

„Lucinko, vím, že jsi dnes ve školce kreslila,“ snažím se mluvit klidně.

„Ano,“ potvrzuje dcera.

„Proč jsi vedle sebe nakreslila jen tátu a babičku, ale mě ne?“

„Mami, ty jsi tak krásná!“ říká Lucinka. „Já ještě neumím tak krásně kreslit!“

PSALI JSME: DÍTĚ TOUŽÍ PO UZNÁNÍ A KŘIČÍ PÍSNIČKY NA CELÝ VAGÓN: RODIČE JÁSAJÍ A ČEKAJÍ, AŽ ZAČNOU VŠICHNI TLESKAT

PŘIPOMÍNÁME: DÍTĚ, PŘI HLEDÁNÍ OBLÍBENÉ PIZZY, UDĚLALO V KUCHYNI SKUTEČNÝ NEPOŘÁDEK: VIDEO ROZESMÁLO SPOUSTU LIDI NA INTERNETU