Vlaky přijížděly jeden za druhým, cestující odjížděli, pouze osamělá stařenka vždy zůstala na stanici

Život šel dál jako obvykle, vlaky projížděly kolem. Cestující se rozloučili se stanicí. Ale bylo tu místo, kde se čas jakoby zastavil. V tmavém koutě seděla žena v černém. Vypadala nekonečně hubená, unavená životem. Byla shrbená a choulila se před zimou, v uzlíčku poblíž nebyl ani drobeček jídla. Pouze malá bible a kapesník. Možná to bylo to poslední, co si babička připravila.

Lidé se večer hrnuli do čekárny, mnozí z nich tam hodlali sedět až do rána. Udělali si pohodlí, někteří si zkusili lehnout na lavičku. Babičce se vyhýbali, zavánělo to samotou a melancholií. Ti nejopatrnější podezřívavě mžourali, schovávali před ní své věci, ale ona se na ně nedívala.

Seděla na lavičce, cítila kolem sebe prázdno

Bylo vidět, že babička neusnula. Plakala, ale tiše, ne okázale. Jen pokrčila svěšenými rameny. Plakala a modlila se, její rty se bez ustání pohybovaly. Babička nečekala žádnou pozornost ani řeči, nežádala o pomoc. Jen seděla na stanici, mžourala na vchodové dveře a na něco čekala. Odjížděl další vlak, odjížděli další lidé. Pouze babička zůstala.

Nějaká žena si vyhlédla pohodlné místo vedle staré paní, zavedla tam dvě děti a posadila se. Děti si hrály, ale mžouraly na babičku, protože věděly, že stará žena je nedotknutelná. Starší se zvědavě ujistilo, že nehrozí žádné nebezpečí, a přišel se podívat zblízka. Usmál se na stařenu a ta mu mrknutí oplatila.

Natáhla suchou dlaň a poplácala chlapce po vlasech. Žena podala dítěti oloupanou bramboru a zeptala se:

– Na koho čekáš, babko?

– Na nikoho, – zašeptala babička podivně.

– A co tedy děláš? Budeš jíst? Vezmi si pečené brambory, mám jich dost.

Babička brambory s radostí přijala, už zapomněla, kdy jedla naposledy. Neměla už vůbec žádnou energii.

Žvýkala bramboru, mlčela, nechtěla o sobě mluvit. Pak už to ale nemohla vydržet:

– To můj jediný syn. Moje jediná krev. Přivedl mě sem a nechal mě tu. Kéž mu Bůh odpustí jeho hřích.

Babička nevěděla, kam má jít a co má dělat. A žena náhle vyskočila a spěchala k pokladně:

– Prosím, nechte mě projít, vlak přijíždí. Musím mámě sehnat lístek!

Tak babka získala rodinu. Žena matku, a děti babku.

PSALI JSME: PŘÍBĚH HRDINSKÉ ZÁCHRANY KOŤÁTKA UVÍZLÉHO V OKNĚ

PŘIPOMÍNÁME: KDYŽ MOJI PŘÍTELKYNI POŽÁDALI O RUKU TŘI MUŽI NAJEDNOU, POŽÁDALA OTCE O RADU: СO JÍ ŘEKL