„Vezměte si svého vnuka navždy“

Mezigenerační vztahy jsou staré jako svět a jsou většinou kontroverzním příběhem. Někteří lidé mají štěstí a jejich rádci podporují své děti po celý život. Někteří nejsou schopni vycházet se svými dětmi. Nikdo však nebude vynechán. Ať tak či onak, vždy budou existovat otázky interakce mezi dvěma nebo dokonce třemi generacemi. Stejně jako v tomto příběhu.

„Eriku, pojedeme v říjnu k moři, co říkáš?“ zeptala se Marie svého manžela. „Uzavřeme sezónu na chalupě a pojedeme k moři? Stále bude teplo. Jakub půjde do školky, je už velký, neměl by být často nemocný. Na pár týdnů můžeme přeci jet.

Erik se přes brýle podíval na svou ženu a usmál se:

„No, takhle, nějaké peníze se nám našetřily. Dost na dva týdny, Myslím, že je třeba se podívat, jaké jsou ceny v této době a kde můžeme létat.

Marie se poctivě vytáhla, narovnala ramena a s výdechem je spustila. Spolu s manželem odešli do důchodu již před pěti lety. Na chalupě žili většinu roku, a do města se vraceli jen na zimu a dvoupokojový byt přenechali mladé rodině. Jediná dcera se vdala, když otěhotněla. Narodil se mu syn.

Šťastní prarodiče se ihned rozhodli, že v důchodu nebudou pracovat, ale budou se starat o dlouho očekávané vnouče. A to také udělali. Připravili se, jakmile začala chalupářská sezóna, vzali vnuka a odjeli na chalupu.

„Marie, kdy si Julie a Andrej přijdou pro syna? Brzy musí jet do školky.“

„Slíbili, že přijedou o víkendu,“ odpověděla žena. „Příští týden jsou objednaní k pediatrovi s Jakubem.“

„To je vše, Marie, to je vše. Neptají se na své dítě celé týdny.“

„Nezlob se, Eriku, není to pro nás těžké. Nechme je odpočívat.“

„A kdy si odpočineme my dva?“ zeptal se Erik.

„Jsi unavený z důchodu? Na dovolenou pojedeme na podzim,“ odpověděla Marie.

Pak přijela dcera i s manželem. Na velké otevřené terase byl prostřený stůl. Marie pekla koláče. Připravila sladce vonící čaj z bylinek. Přinesla z kuchyně plněné papriky a položila je na stůl.

V blízkosti lampy se vznášel noční hmyz. Její dcera míchala v hrnku chladnoucí čaj, aniž by zvedla oči, a manžel dojídal na talíři pátou plněnou papriku. Jakub olízl talířek, na který mu babička dala pár lžiček malinové marmelády, a radostně se rozběhl kolem svých příbuzných. Přiběhl k matce a pohladil ji. Matka roztržitě pohladila syna po hlavě a ten odběhl pohladit babičku.

Marie se podívala na svou dceru, aniž by od ní odtrhla oči. Ta, když viděla matčin tázavý pohled, začala rozhovor jako první. „Mami, tati…, Andrej a já jsme dostali dobrou nabídku na práci v zahraničí. Odjíždíme o pár dní. Letenky jsou již zakoupeny…“

„Panebože!“ Otec je rozhořčen. „Kam se chystáte, jestli se mohu zeptat?“

„Čína, táto. Je to hotová věc. V tuto chvíli je smlouva uzavřena na jeden rok a pak se uvidí.“

Teď Marie sklopila oči a začala míchat chladnoucí čaj v hrnku.

„A Jakub?“ zeptala se matka náhle. „Kam bude chodit na zahradu a jak to zvládneme bez vnuka?“

„A Jakuba necháme s vámi. Vezmete si vnuka jakoby, nadobro?“ zeptal se radostně Andrej a ukousl si z koláče. Marie a Erik se na sebe podívali.

„No, mami, budeš nám chybět, samozřejmě tě párkrát navštívíme. V této situaci bychom si však měli uvědomit, že budeme vydělávat peníze.“ „V této situaci je pochopitelné, že dítě přenecháme vám.“

„Ale Jakub zdaleka není kočička, má drahá dcero!“ Hlas Erika se trochu zachvěl.

Andrej byl trochu v rozpacích.

„Počítali jsme s vaší pomocí a…“

„A proto jste se nás ani nezeptali na náš názor?“ přerušil ho Erik otázkou.

„A vy jste proti?“ zeptala se Julie s chvějícím hlasem.

„V říjnu jsme také plánovali, chtěli jsme jet k moři, koupili jsme letenky,“ trochu přikrášlil situaci pradědeček Erik.

„Můžeš za námi přiletět a strávíme spolu dovolenou na ostrově Hainan,“ namítl Andrej.

„Už jsi za nás všechno rozhodla…“ podíval se Erik na svou ženu.

Stále míchala studený čaj v hrnku, aniž by zvedla oči.

Pozdě v noci, když Julie a Andrej odešli do města a Jakub už usnul, se Marie podívala svému muži do očí a zeptala se: „Někde jsme to přehlédli, jak se to stalo? Není pro mě těžké vychovávat vnuka, ale bude vyrůstat bez otce a matky.“ Erik neodpověděl hned, bylo vidět, že i jeho tato otázka znepokojuje.

„Víš, Marie, celý život žijeme pro někoho jiného, ne pro sebe. Takže to dopadlo takto. K čemu truchlit, nežili jsme správně, tak s tím teď nezačínejte. Tím spíš, že musíme teď vychovávat našeho vnuka.“

PSALI JSME: NECHÁPU, JAK MI TO MŮJ SYN MOHL UDĚLAT. NEMŮŽU MU TO ODPUSTIT

PŘIPOMÍNÁME: NEDÁVNO MĚ NAVŠTÍVILA STARÁ KAMARÁDKA S DĚTMI. UŽ JE NEBUDU ZVÁT