„Už za mnou nechoď, babičko Táňo,“ řekl tchýni můj syn

Mému synovi Liborovi je pět let. Můj manžel a já máme dobrou a pevnou rodinu. Náš syn má dvě babičky: moje matka je babička Zdena a maminka mého manžela, moje tchyně je baba Táňa. Tak jim říká můj syn.

Máma i tchyně jsou vdovy. Svého jediného vnuka mají velmi rádi. Jenomže svou lásku projevují různě.

Můj manžel je podnikatel, takže s penězi to máme v pořádku. Před dvěma lety mi manžel pomohl otevřít v našem městě dobrou kavárnu. Teď i já mám svůj malý podnik.

Je pravda, že Libor je často nemocný a často s ním musím zůstat doma. Také často navštěvuji kosmetické salony, můj status mě zavazuje vždy vypadat dobře.

Často žádám babičky, aby pohlídaly Liborka. Každá babička má svůj vlastní byt. Jednou dokonce moje maminka nabídla, ať bydlí v jednom bytě a druhý pronajímají, ale tchyně tuto nabídku odmítla.

Moje máma miluje vnuka a miluje, když k ní přivedu Liborka. A také mu velmi často dává různé dárky. Ale k tchýni svého syna nevozím příliš často. Koneckonců, tchyně velmi zřídka dává svému vnukovi dárky a nerada si s ním hraje.

Libor neustále žádá, abych ho odvezla k babičce Zdeně. Ale k babě Táně jezdí velmi neochotně.

Tchyni je 66 let. Ale neustále chodí do kosmetických salonů, kupuje si módní a drahé oblečení, jezdí odpočívat. A to vše platí své matce její milovaný syn. Pro sebe tchyně nic nelituje a peníze na dárek vnukovi vyčlenit nemůže.

To moje máma vždycky odmítá peníze, které jí nabízím.

– Ne, já mám důchod. Na všechno, co potřebuji, mi stačí.

Snaží se nakupovat levné potraviny, nosí levné oblečení a boty.

Nedávno tchýně zapomněla, že její vnuk má narozeniny a přišla na návštěvu bez dárku.

– Oh, zapomněla jsem! Myslím si, že se nic nestalo! Vždyť Libor má všechno. Můžete otevřít svůj obchod s hračkami! – řekla tchyně.

Libor se urazil a řekl:

– Už za mnou nechoď, babičko Táňo!

PSALI JSME: BABIČKA OD NAROZENÍ SE STARÁ O VNUKA, ANIŽ BY VĚDĚLA, ŽE NENÍ JEJÍ VLASTNÍ

PŘIPOMÍNÁME: BABIČKA PŘEDE MNOU PŘISTOUPILA K OKÉNKU, PODALA RECEPT A ŘEKLA: „PROSÍM, DEJTE MI JEN PRVNÍ LÉK“