„Už nikdy nenechám své děti u babiček. Povím, proč jsme se tak rozhodli“

Mám dvě dcery, starší je tři roky, mladší sotva začala chodit. Množí mi říkají, že jsem mladý otec, ale já si myslím, že je mám dost pozdě, je mi 34.

Ale přesně jsem věděl, co dělám, děti jsem chtěl, zodpovědnosti jsem se nebál. Nevím jak jsem s tím přišel, ale když se narodila starší dcera, měl jsem dojem, že musí všichni pomáhat nám s dcerou. Jenže skutečný život ukázal, jak moc jsem se mýlil.

Babičky nejsou vůbec vytvořeny jako nástroj péče. Mají vlastní vůli a dokonce i právo na chyby. Najednou jsem si uvědomil, že starostí dělají nám ještě více než děti, ale prakticky neexistuje žádná skutečná pomoc.

Podle mě, je lepší, aby děti samy pochopily, jak to je, být rodiči. Tvořit si svůj život bez výčitek ze strany rodičů, bez nároků a bez hloupých rad. A co je nejdůležitější, jejich myšlenky byly opačné, hádali se mezi sebou a snažili se dokázat, kdo je hlavní. Ani tvar židličky jsme si nemohli vybrat bez jejích rad a komentářů.

V jednu chvíli jsem si uvědomil, že to nestojí za to. Když se narodila starší dcera, naučil jsem se převlékat dceru sám, myl jsem ji, krmil jsem ji sám. A babičky stály vedle mě a radili, co a jak mám dělat. Bylo to nesnesitelné.

Z babiček nikdo neseděl s dcerou déle než pár hodin, poděkování za tuto pomoc bylo delší a dražší, než platit profesionální chůvě.

Ale podle chování maminky jsme si hodně uvědomili o vlastním dětství. Hodně si pamatuji, teď už chápu, proč mě od dětství bolí játra. Nachlazení se vůbec nepočítalo jako nemoc, proto komplikace dávají o sobě vědět až teď. Obecně platí, že k babičkám děti nyní chodí jen na návštěvu. Ale stejně tam zůstáváme pro jistotu.

PSALI JSME: BABIČKA NEZAPLATILA PARKOVÁNÍ A JEJÍ TRANSPORT ODVEZL ODTAHOVÝ VŮZ: KDYŽ VIDĚLI, NA ČEM JEZDÍ, LIDÉ PLAKALI SMÍCHY

PŘIPOMÍNÁME: BABIČKA ZASLECHLA V KUCHYNI HLUK A ŠLA TO ZKONTROLOVAT. SKORO ZEŠEDLA PODRUHÉ, KDYŽ SI UVĚDOMILA, ŽE TO NENÍ JEJÍ PES