Tři týdny života v obléhaném Mariupolu: „Mami, nechápu, proč bych to měla ve svých deseti letech vidět?“

Dobrovolnice Alina Stylovská se po třech týdnech života pod bombovými útoky v Mariupolu společně s rodinou podařilo dostat na bezpečné území na Ukrajině. Vyprávěla o noční můře, kterou prožila její rodina.

Sedmnáctého března odjela rodina z Mariupolu. Ruští vojáci vyhlásili „zelenou chodbu“ a pustili lidi pod kamery svých „médií“. To, co Rusové udělali z mého města, není ani možné popsat slovy, je to jako Armageddon: domy jsou buď spálené na popel, nebo s obrovskými otvory. Ve dvorech jsou prohlubně od raket v poloměru 5 až 10 metrů. Kolem domů je mnoho mrtvol, ležících nebo částí těl lidi. Za tu dobu, co jsem byla ve městě mezi domy, už začaly vznikat malé hřbitovy s křížky a nápisy.

Vůni si asi budu pamatovat celý život, bylo těžké takhle dýchat. Ve vzduchu létal černý popel a silnice byla zasypána stavebními odpadky, střepy a lidmi. I když jste měl štěstí a nedostal jste se pod palbu v Mariupolu, mohl jste snadno zemřít hladem a dehydratací.

Za tři týdny, co jsem byl ve městě, nebyla voda, světlo ani teplo. Teplota v bytě s vyraženými okny se rovnala venkovní teplotě 0 až -10 … to je s vyraženými okny, ne skly!!! Protože nárazy do obytných domů byly takové síly, že z nárazové vlny snášela okna jako u stavebnice lega.

Museli jsem topit sníh a pak ho vařit. Někdy v noci jsem se probudila ne z bombardování, ale z toho, že jsem strašně chtěla pít, protože jsem nepila několik dní. Voda byla používána pouze k přípravě jídla a podávána dětem. 1 hrnek denně. Jídlo prakticky nebylo, protože „nebylo skladováno“, zásobu jsme měli dost, ale nebyla voda, aby se něco uvařilo. Když se nám podařilo uvařit rýži, nastavili jsme si limit: 2 lžíce na osobu denně. Byli tam lidé, kteří pod palbou chodili pro vodu ke studni do nedaleké čtvrti, ale většina se nevrátila.

Ostřelování města bylo neustále. Každé ráno, přesně ve čtyři ráno, začaly nálety na obytné čtvrti. Náletů bylo hodně. Nezbývalo než doufat, že nebude přímý zásah do domu.

Nemohli jsme se ani vymanit z tohoto pekla, protože Rusové nepustili z města … ani jsme nedoufali, že zůstaneme naživu, jen jsme si přáli, aby to skončilo.

Jednoho dne k nám pod dům přijel ruský tank a začal střílet do devátého patra sousedního domu. V té době se u domu nacházeli lidé, ale rusové se bavili, bylo jím to k smíchu.

Druhý den byl relativně klid a ostřelování bylo někde daleko. Vyšli jsme na dvůr a moje děti poprvé za 2 týdny viděly slunce a dýchaly relativně čerstvý vzduch. Moje nejmladší dcera chodila kolem domu a počítala mrtvoly (kolik celých a kolik polovin a částí)…byly všude … na zemi nebylo žádné živé místo, nebo mrtvola, nebo jáma z náletu … pak se zeptala: „Mami, nechápu, proč bych to měla ve svých 10 letech vidět?”. Nevěděla jsem, co odpovědět…

Uplynuly dva týdny a mým dětem se stále zdají ruské tanky, ostřelování a válka. Pořád se probouzím ve čtyři ráno…

PSALI JSME: PŘEDSEDA EVROPSKÉHO PARLAMENTU: UKRAJINA BUDE UZNÁNA JAKO KANDIDÁT NA VSTUP DO EU OFICIÁLNĚ A RYCHLE

PŘIPOMÍNÁME: UKRAJINA A RUSKO PROVEDLY DRUHOU VÝMĚNU ZAJATCŮ: PODROBNOSTI