„Tohle je vaše vnučka,“ řekla dívka, která se najednou objevila a nikdo jí neznal

Barbora neposlechla rodiče, vdala se, narodil se jí syn, jenomže její manžel ji opustil, a co dál?

Dveře se zabouchly. Barbora se při tom zvuku zarazila, její myšlenky byly zmatené. Byl to její syn Dalibor, který odešel. Kam se proboha v takovém stavu chystal. V poslední době měli neustálé skandály. Dalibor pil a dokonce zvedl ruku proti své matce. Barbora nedokázala opět usnout a v noci se v myšlenkách vracela do doby, kdy všechno bylo jinak.

Byl tam její manžel. Kdysi dávno žila Barbora v dobré rodině, milovala ji a myslela si, že její rodina bude stejná. S otcem, matkou a milovaným dítětem. Barbora se s Michalem seznámila, když jí bylo 18 let. Ona byla chytrá a krásná, zatímco on se živil příležitostnými výdělky a neměl žádné vzdělání. Michal také rád pil. Rodiče ji odrazovali, ale Barbora řekla: „Miluji ho“.

Vzali se a začali žít odděleně od rodičů. Michal se opravdu vzchopil a získal práci řidiče. Barbora otěhotněla, ale prvé dítě se nenarodilo. Při druhém těhotenství musela půlku času strávit v nemocnici. Odkud jí odnesli domů, aniž by mohla vstát. A Michal byl čím dál podrážděnější, jednou na ní vyjel.

I na žádost, aby jí manžel podal vodu, Michal zabručel a řekl: „Co jsi zač, královna?“ Barbora mu odpověděla: „No, počkej, buď trpělivý, až se dítě narodí, všechno se změní, budu dělat všechno kolem domu, dokonce ti vyperu ponožky a přinesu ti je.“ Navařit jim chodila sousedka, uvařila guláš a uklidila dům. Barbora svého manžela respektovala, myslela jen na dítě a ničemu jinému nevěnovala pozornost. Nakonec se narodil Dalibor. Prarodiče se svého vnuka nemohli nabažit. Její manžel odjel na sever, aby vydělal peníze, jak říkal. Jenže se ukázalo, že sousedka odešla s ním. Barbora to zjistila až později. Nejprve psal dopisy, posílal peníze a pak zmizel.

A pak, když bylo Daliborovi sedm let, se Michal najednou objevil. A Barbora jej nepustila dovnitř.

„Nebyl jsem tvůj sluha, jsem muž a měli jsme dobrého syna.“ Barbora mu řekla, že to nebyla jeho zásluha. Tak Michala odehnala. Michal odešel a už se nevrátil. Někdy si říkala, že mu měla dát druhou šanci, ale stále si pamatovala, že odešel se sousedkou.

Rodiče ji uklidnili – udělala jsi správnou věc. Dalibor se často ptal, kde je jeho otec, a Barbora mu upřímně řekla, že takového otce nikdo nepotřebuje. Dalibor dokončil školu. Vychovali dobrého chlapce, pomyslela si Barbora. Dalibor se jednoho dne vydal do města, aby navštívil univerzitu. A najednou k němu na nádraží přistoupil cizí člověk a řekl – vy mi někoho připomínáte, odkud jste?

Dalibor byl zvyklý odpovídat i na otázky cizích lidí a řekl: „Jsem odsud, bydlím kousek od centra.“ Muž se ho zeptal, zda zná Barboru, a řekl mu její příjmení.

„To je moje matka“, odpověděl zmatený Dalibor. „Já jsem tvůj otec Michal. Za to, že jsme spolu nekomunikovali, může tvoje máma, vrátil jsem se domů a ona mě ani nepustila ke dveřím. Synu, vypadáš jako já, dej mi nějaké peníze, okradli mě.“

Dalibor si prohledal kapsy a dal mu peníze. Doma o schůzce řekl matce: „Je mi ho líto“. „Nebylo mu nás líto?“ Nevěřila, že muž na stanici byl Michal. Její syn je tak důvěřivý!

Dalibor chodil do Pedagogické univerzity. Poctivě studoval, a po prvním roce se vrátil domů, chodil se svými kamarády, trávil s nimi vždy celou noc. A druhý den se probudil až na večeři. Jeho babička se obávala, že se v něm projevují otcovy geny.

Dalibor babičku vyslechl, přikývl a slíbil, že takové flámy už nebude opakovat, ale o dalších prázdninách si ani nevzpomněl. Barbora se vydala do města na studentskou kolej, kde bydlel její syn. Vešla do pokoje a zděsila se. Kolem se válely láhve, Dalibor spal na posteli, jeho spolužák na druhé. Vyšla na chodbu, opřela se o zeď a zhluboka dýchala. Z vedlejší místnosti vykoukla dívka a zeptala se, co se stalo. Barbora nic neřekla. Dívka ji pozvala do svého pokoje, dala jí sladký čaj a Barbora ji požádala, aby jí vyprávěla, jak žije její syn.

Odpověděla, že popíjejí, že je tam hluk, že tam chodí mnoho lidí. Vrátila se do synova pokoje. Seděl na posteli se svraštělým obličejem. Když spatřil matku, vyděsil se ale řekl jí:

„Je to všechno tvoje vina, celý život jsi mě utlačoval a otec nás kvůli tobě opustil.“

„Nepotřeboval tě,“ ospravedlňovala si to v duchu Barbora, Dalibor znovu usnul. Barbora odešla, ale syn večer zavolal, že toho řekl příliš mnoho, a omluvil se.

„Nevím, co mě to napadlo,“ řekl.

„Dobře, synu, musíme pokračovat v životě, jestli chceš, studuj ale bud zodpovědný.

Dalibor se vrátil domů, našel si práci, a studoval dálkově. Barbora si ani nevšimla, jak vypadal. Začal chodit po večerech ven s kamarády. Samozřejmě se tam strašně pilo. A Dalibor se postupně nechal unést, nebo to možná bylo dědičností.

Vždycky ze všeho obviňoval svou matku. Jednou Barboru dokonce udeřil. O něco později Dalibora srazilo auto. Barbora tak zůstala úplně sama. Její rodiče už byli dávno pryč. Z toho, co se stalo jejímu synovi, obviňovala samu sebe. Uplynul rok. Jednoho dne někdo zaklepal na dveře. Byla tam mladá žena s holčičkou, které byly asi čtyři roky. Jako první promluvila žena.

Jmenovala se Gabriela, potkali jsme se před několika lety na koleji. A Barbora si vzpomněla, že to byla dívka, která ji tehdy pozvala do svého pokoje a vyprávěla jí o její synovi.

„Ano, vzpomněla jsem si na tebe“, řekla Barbora. Pozvala je do kuchyně a nabídla jim čaj.

„Promiň, měla jsem to říct dřív, ale neodvážila jsem se. A nevěděla jsem, kde bydlíte. Zjistila jsem, že Dalibor je mrtvý a že si musíme vážně promluvit. Tohle je vaše vnučka Natálie.“

„Vnučka!“ vykřikla Barbora a málem upustila šálek.

„Ano, je to Daliborova dcera.“

„Proč jsem o tom nic nevěděla?“ zeptala se Barbora. A Gabriela říkala, že se s Daliborem několikrát setkali a on se pak zapletl se špatnou partou. Gabriela se mu snažila domluvit, ale marně.

Tehdy si Gabriela uvědomila, že je těhotná. Dostala strach a nevěděla, co má dělat. Chtěla to Daliborovy říct, ale neznala jeho adresu a telefon nezvedal. Barbora si skutečně změnila telefonní číslo, aby jí jeho staří přátelé neobtěžovali.

Gabriela se rozhodla nechat si dítě a vzala si dovolenou v práci. Uvědomila si, že to zvládne sama. Získala práci, znovu nastoupila na univerzitu. Nyní brzy končí. Nedávno potkala bývalého spolužáka a ten jí vyprávěl o tom, co se Daliborovi stalo. A dal jí adresu, kde bydlel.

Gabriela se tedy rozhodla, že by nebylo správné skrývat vnučku před její babičkou. A tak tady je.

„Natálie…“ zopakovala Barbora a pohladila dívku po hlavě. Natálka se usmála.

„Miláčku, usmíváš se stejně jako můj Dalibor, když byl malý.“

„Gabrielo“, řekla Barbora, „nastěhujte se ke mně. Je zde školka i škola. Proč byste měli žít samé ve městě? Pomůžu ti tady, bude to pro tebe i pro mě jednodušší. Jsem tak osamělá“.

Ženy si celý večer povídaly. Druhý den šla Barbora po ulici s malou holčičkou a všichni se na ně překvapeně dívali. Barbora ožila, oči jí zářily.

Jednoho dne, když už jste o všechno přišli, jste zklamaní životem a najednou vám osud dá nečekaný dar a všechno začne znovu.

PSALI JSME: VYCHOVÁVALA JSEM 3 DĚTI A NIKDY BY MĚ NENAPADLO, ŽE SKONČÍM JAKO OSAMĚLÁ STAŘENKA

PŘIPOMÍNÁME: MUŽ OMYLEM NECHAL OTEVŘENÉ OKNO A KDYŽ SE VRÁTIL DOMŮ, NAŠEL TAM NEČEKANÉHO HOSTA: KDO NA NĚJ UŽ ČEKAL DOMA