Starší pracovník jídelny vždy dával jídlo klukům z dětského domova: Ale jednou uviděl, co s ním dělají

Petr žil úplně sám. Syn zemřel ve věku 19 let, manželka po pohřbu onemocněla, ale mrtvice nenechala šanci na uzdravení a po nějaké době Petr pohřbil i svou ženu. Muž měl samozřejmě přátele i sousedy, ale cítil se osaměle. Petr pracoval celý život v závodě jako automechanik. Ale přišel čas odejít do důchodu. Takže muž zůstal bez rodiny a bez oblíbené práce. Nic nemohlo zaplnit jeho duševní prázdnotu.

Jednou potkal svou sousedkou, která mu nabídla práci mechanika v jídelně, který bude monitorovat zařízení. A Petr souhlasil. Byl rád, že má v životě takovou šanci – být zase někomu užitečný. Ráno muž přišel do nové práce. Každý den rád chodil tam, kde bylo potřeba jeho pomoci. Opravoval elektroinstalaci, elektrospotřebiče a prostě pomáhal ženám.

Petr chápal, jak moc ho nový tým potřebuje. Život se zlepšoval a šel svým směrem. V práci byl obklopen kuchařkami a velmi často slýchal: „Petře, pomozte!“ A muž měl z takových žádostí jen radost. Vše s radostí opravoval a dostával pochvaly. Muž se cítil na svém místě. Jednou u dveří jídelny uviděl Petr tři kluci. Muž náhodou zaslechl jejich rozhovor:

„Nechci žebrat o jídlo,“ řekl jeden z nich.

Petr přistoupil k chlapcům:

„Kluci, co se vám stalo? Možná bych vám mohl s něčím pomoci?“ zeptal se.

„Chtěli jsme jen požádat o nějaké jídlo. Jsme z dětského domova,“ řekl nejstarší.

„Počkejte, pomohu vám.“

Šel do jídelny požádat kuchařku o jídlo.

„Tam přišli kluci z dětského domova, chtějí jíst. Dejte jim mou porci, prosím,“ obrátil se na ženu.

„Nakrmím vás všechny, posaďte si ke stolu.“

„Chtěli bychom si to vzít s sebou,“ řekli kluci v rozpacích.

Petrovi to nevadilo. Dal jídlo do tašky a dal ho klukům. Vzali tašku, poděkovali a odešli. Teď chlapсi chodili do jídelny pro jídlo každý den.

Jednoho dne se muž cítil špatně a rozhodl se nejít do práce. Vyšel si sednout na lavičku a všiml si známé skupiny kluků. Stáli a povídali si se starší ženou. Věděl, že lidé o této ženě říkají, že se zbláznila. Rozhodl se poslechnout a zjistit, o čem s ní kluci mluví.

„Vezměte si to, babičko,“ řekl jeden z chlapců a podal jí nádobu s jídlem.

Petr se k nim rozhodl přiblížit.

„Co se děje?“ zeptal se muž.

Starší žena nic neodpověděla, usmála se a odešla domů.

Kluci mu řekli, že s nimi v dětském domově žije chlapec Milan, který tam skončil po nehodě, při které zemřeli jeho rodiče. A chlapec sám se těžko pohybuje. Má jen babičku. Po tragédii ale dostala dvě mrtvice. Začala hodně zapomínat, dokonce i jména blízkých. Proto nemohla vychovávat svého vnuka.

Milan, navzdory tragédii, zůstal laskavým, veselým a společenským chlapcem. Dobře se učil, pomáhal tomu, kdo to potřeboval. Okamžitě se spřátelil s partou kluků, kteří se rozhodli mu se vším pomáhat.

Se svými novými přáteli Milan sdílel, že jeho babička zůstala úplně sama, že není zdravá a že se o ni velmi bojí. Kluci se rozhodli, že nebudou stát stranou. Navštívili Milanovu babičku a uviděli, že leží na podlaze. Zavolali záchranku. Ukázalo se, že nedojídá, protože všechny peníze utratí za léky. A rozhodli se jí pomoci.

„Už se o ni nestarejte. Učte se a ujistěte Milana, že je vše v pořádku. O babičku se postarám sám. Nakrmím a přinesu léky. Nebojte se,“ řekl muž.

Petr měl s touto postarší ženou mnoho společného: oba jsou osamělí, přišli o děti. Muž proto o svém rozhodnutí ani nepochyboval. Bude si s kým popovídat. A tak žili. Petr přinášel ženě jídlo z jídelny, léky a pomáhal s domácími pracemi. Kluci je někdy navštěvovali a sdělili zprávy o babičce jejímu vnukovi.

Muž byl šťastný, že ho někdo potřebuje, čeká na něj, že je s kým probrat svůj den. Postupem času začala žena stále více zapomínat na ty nejjednodušší věci. Petr se o ni trpělivě staral. Vyprávěl o všem, na co občas zapomínala.

Stařenka zemřela. Odešla tiše, ve snu. Petr se rozhodl pohřbít ji vedle své ženy. A samotnému muži se začalo dělat špatně. Přestal chodit do práce. Stále častěji jen seděl a vzpomínal na svůj život. Kluci, kteří starou ženu živili, už dávno vyrostli, opustili město, jen psali dopisy, na starého pána nezapomněli. Petr cítil, že jeho život hasne.

PSALI JSME: STAŘÍK SE ROZPLAKAL; VYSTOUPIL Z AUTA, UKLONIL SE A ŘEKL: „DĚKUJI, SYNKU.“ A ODEŠEL DO SVÉHO STARÉHO DOMU A RUKOU SI OTŘEL SLZY

PŘIPOMÍNÁME: TOUHA ŽÍT U OSAMĚLÉ STAŘENKY SE KAŽDÝM DNEM ROZPLÝVALA. ALE JEDNOU PŘIŠLY NA NÁVŠTĚVU DĚTI SOUSEDKY