Současná generace 40-50letých rodičů je beznadějně zastaralá

Éra bezproblémového přístupu k internetu rozdělila naše chápání života na před a po. Psycholožka píše o tom, jak to ovlivnilo vzdělávání moderních dětí a jejich vizi budoucnosti, proč starší generace jim nerozumí a co s tím vším dělat.

Problém je v tom, že 40-50letí rodiče moderních 15-20letých chlapců a dívek jsou doslova zastaralí. Naše děti jsou první generací nové digitální éry. A to znamená, že jsme se ocitli v přechodném období.

Dokonce i naše starší děti jsou odlišné: vyrůstaly už v době, kdy mobilní telefony, internet a počítače právě začaly vstupovat do života. Sledovaly také televizi a videopřehrávač a společně s rodiči byly zatahovány do množství dostupných informací.

Jejich mladší bratři a sestry se ale už narodili v éře počítačů, notebooků a internetu. A pak smartphony jim poskytly neomezený přístup k informacím kdykoli a kdekoli. Nepotřebují televizi. Mluví anglicky lépe než my a jejich starší bratři a sestry, protože hrají anglojazyčné hry a komunikují v chatech s cizinci.

Sledují řečníky, kteří učí, že v moderním světě není ziskové být zaměstnancem, musíte se snažit vytvořit vlastní podnikání. A moderní mládež se rozhoduje postupovat podle jejich rad.

A právě zde se skrývá nebezpečí: teenager, jehož rodiče jsou v naprosté většině najatí pracovníci, nedostává od svých blízkých ani porozumění, ani podpory.

Proč? Protože hlavním motivem zaměstnance je bezpečnost (trvalé zaměstnání, garantovaná mzda).

Byli jsme vychováni v rigidním rámci sociálních norem, které bylo téměř nemyslitelné porušit.

Ve škole jsme učili všechno. Naše mladší děti nemusí chodit do školy pro znalosti. Všechny informace jsou na internetu.

Učí se pouze ty předměty, které pro svůj obor potřebují.

Jejich argument je: proč ztrácet čas tím, co právě teď nepotřebuji. Pokud to budu potřebovat, najdu informace na internetu.

Ti mladí lidé, kteří zůstali bez důvěry v rodičovskou lásku, bez spoléhání se na ni, bez důvěry ve svět a sebe, neumějí brát odpovědnost, stanovit cíle, rozhodovat. Nevědí, jak riskovat, nejsou si jisti, že budou po pádu přijati a podporováni. Často hledají podporu u svých vrstevníků než u rodičů.

Co bychom měli dělat my, 40–50letí rodiče 15–20letých chlapců a dívek?

1. Přijměte skutečnost, že naše děti se ve všem liší. S jejich dětmi jim to bude snazší, protože se narodí ve stejné éře se svými rodiči. Pravděpodobně jsme neměli štěstí. Ale můžeme s tím žít. My, tak dospělí a chytří, musíme udělat krok směrem k porozumění našim dětem.

2. Pokračujte v krmení svých rostoucích dětí bezpodmínečnou láskou, ale zároveň vyznačte jasné hranice svobody pro sebe a své dítě.

3. Poslouchejte místo toho, aby dělali dětem přednášku.

4. Zajímejte se o to, co dítě dělá, nejlépe a místo kritiky se něčeho účastněte.

5. A co je nejdůležitější, VĚŘTE ve své dítě.

PSALI JSME: „JAKMILE JSEM DOSTALA BYT, RODIČE SI NA MĚ RYCHLE VZPOMNĚLI A VRÁTILI SE DO MÉHO ŽIVOTA“

PŘIPOMÍNÁME: CHLAPEC SE STYDĚL ZA SVOU MATKU, TEENAGEŘI SE SMÁLI, ŽE JE „STARÁ“, PROTOŽE ONI MĚLI MLADÉ RODIČE: PAK TOHO MOC LITOVAL