Šéf mě doslova nenáviděl, nadával mi za každou maličkost: Vše skončilo propuštěním z práce

Před pár lety mě propustili z práce. Najít práci v malém městě není tak snadné. Půl roku jsem chodila od pohovoru k pohovoru. Až po roce se na mě usmálo štěstí. Ale moje radost byla předčasná.

Když jsem nastoupila na pozici administrativní pracovnice ve stavební firmě, byla jsem tak šťastná, ale ta moje radost byla předčasně. Jakmile jsem našla společnou řeč se zaměstnanci, tak jsem začala mít problémy s generálním ředitelem.

Viktor mi nadávat kvůli každé maličkostí. Bylo mi z toho smutno. Dokonce mi vypadal za nesprávné vystavené teplotě v klimatizaci. V kanceláři se mnou seděli další tři kolegové. K ním ředitel byl klidný a respektoval je a já jsme dostávala vynadáno za absolutně všechno.

Jednou, když jsem jela do práce, rozbil se autobus, a já přišla pozdě do práce. Když jsem vešla do kanceláře, první co jsem uviděla, byl drsný pohled ředitele:

– Viděli jste kolik už je hodin, Michaelo? Čekám na vaše vysvětlení písemně. Za to dostanete pokutu.

Začala jsem vysvětlovat, že autobus, kterým jsem jela do práce se rozbil, ale Viktora tato informace nezajímala.

V naší společnosti je disciplína především. Nikdy jsme jí naschvál neporušovala. Málem jsem se rozbrečela. Nebylo mi jasné, co šéf po mě chce.

Kolegové mě uklidňovali a říkali, že na podobné hysterie není třeba dávat pozor.

O měsíc později firma měla oslavit své jubileum. Ředitel mě pověřil, ať objednám dárky pro partnery. Času na to bylo dost málo. Ale nebyla jsem rozhořčená. Byla jsem si jistá, že to zvládnu skvěle. Možná pak generální ředitel uvidí ve mně dobrého odborníka. Týden jsem běhala od typografie k typografii. Sama jsem návrh design deníků, pera a poznámkových bloků. A o dva dny později mě ředitel ztrapnil, že jsem nekontaktovala důležitého klienta.

– Pane řediteli, byla jsem zaneprázdněna důležitějším úkolem, který jste mi poručili vy, — snažila jsem se vymluvit.

– Michaelo, mrzí mě, že jsem vám svěřil tak důležitý úkol. Nemůžete zvládnout mé úkoly. Dárky nemusíte už dělat. To je nyní práce manažerů. Kvůli ztracené smlouvě ale firmě klesne zisk. A já vám za dám pokutu.

Měla jsem slzy na krajíčku. Rozhodla jsem se, že už takové zacházení nebudu tolerovat. Šla jsem na personální oddělení a napsala jsem výpověď.

Samozřejmě, že být ve stavu nezaměstnané, se mi moc nechtělo. Ale takový postoj byl nad mé síly. Hodila jsem výpověď šéfovi na stul, a on jí tiše podepsal, na tom jsme se rozešli. Rozhodla jsem se, že si pár týdnů odpočinu a pak zase budu hledat práci.

Večer jsem si koupila popcorn a rozhodla se podívat svůj oblíbený film. Najednou zazvonil zvonek. Zajímalo mě, kdo to je tak pozdě. Když jsem otevřela, uviděla jsem na prahu Viktora s velkou kyticí květin. Hned mě napadlo, že si uvědomil svou chybu a přišel požádat o odpuštění. Viktor se necítil sebejistě. Šlapal z nohy na nohu a něco si mumlal pod nos. Ale za pár minut mi řekl, že mě miluje.

– Od chvíle, co jsem tě viděl, už moje duše není klidná. Nemůžu být v klidu, když tě vidím. Zrychluje se mi tep z vzrušení. Nikdy předtím jsem to nezažil. Mohl jsem vždy vše kontrolovat. A s tebou to dopadlo opačně. Nedokážu zvládnout své pocity. Služební romány pro mě byly vždy tabu. Koneckonců, mají špatný vliv na práci společnosti. Nemohl jsem ustoupit od svých zásad. Snažil jsem se, abys napsala výpověď. Promiň mi to!

Stála jsem v šoku! Byla jsem si jistá, že mě ředitel nesnáší! A teď stojí s kyticí a přiznává se mi v lásce. To je ale něco!

– Trochu divně jste se rozhodli vyjádřit své pocity. – řekla jsem.

– Chci to napravit. Dej mi šanci.

Teď přede mnou stál ne ředitel, ale zranitelný muž. Od toho večera jsme s Viktorem spolu. Brzy jsme se vzali. Manžel mě opravdu velmi miluje. A já jsem si v něm jistá, jako v sobě. Od někdejšího ředitele nezůstala ani stopa.

PSALI JSME: 56LETÁ MODELKA, KTERÁ VYPADÁ FANTASTICKY, DALA NĚKOLIK TIPŮ, JAK UDRŽET MLÁDÍ

PŘIPOMÍNÁME: „ZDÁLO SE MI, ŽE TO JE SEN, A JÁ STÁLE SPÍM“: MŮJ ŠESTNÁCTILETÝ SYN SE STAL OTCEM