„Řekneš mi, abych ho umístil do dětského domova, udělám to. Nevychovával jsem ho,“ řekl mi manžel a držel dítě za ruku

Pracovala jsem v obchodu s potravinami jako pokladní. Ten den bylo málo kupujících. K pokladně přistoupila starší žena, která koupila spoustu jídla a nevěděla, jak si to může odnést domů.

Nabídla jsem jí pomoc, a ona ji neodmítla. Místo přestávky na oběd jsem pomohla ženě donést potraviny domů.

Cestou mi vyprávěla o své situaci. Paní Antonina řekla, že ve věku 78 let jí nikdo nepomáhá. Syn zemřel, dcera hodně pije a na matku si nevzpomíná. Vedle jejího bytu jsme se rozloučily, poděkovala mi a popřála mi dobrého ženicha. S úsměvem jsem jí řekla, že už jsem vdaná a mám dvě děti.

Často jsme se viděly, pomáhala jsem jí donést tašky s potravinami a ona mě hostila čajem a dobrotami. Takto probíhaly moje obědy.

Jednou paní Antonina nepřišla do obchodu. Sotva jsem se dočkala konce směny, šla jsem do jejího domu a začala klepat na dveře. Po dlouhých pokusech dostat se do bytu se za mnou ozval ženský nespokojený hlas:

„Jsi Vika? Antoninina kamarádka?“ zeptala se sousedka.

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Antonina byla včera pohřbena. Nechala ti ten vzkaz, když ji odváželi s infarktem,“ sousedka mi podala složený kousek papíru.

Vložila jsem tento vzkaz do kapsy, byla jsem šokováná a nemohla jsem to přečíst. Přišla jsem domů a řekla o tom svému manželovi.

Paní Antonina ve vzkazu napsala následující:

„Viko, nemám nikoho jiného, koho bych mohla požádat. Mám vnučku Dášu. Dcera byla zbavena rodičovských práv a nyní je vnučka v dětském domově. Navštěvovala jsem ji každý víkend. Chtěla bych tě požádat, abys ji navštěvovala, kdykoli je to možné. A zavolej na toto číslo …“

Ve spodní části vzkazu bylo napsáno číslo. Zavolala jsem a uslyšela mužský hlas. Když jsem muži vysvětlila celou situaci, okamžitě pochopil, s kým mluví, a pozval mě, abych přišla na určitou adresu.

Manžel a já jsme šli na tuto adresu společně. Jak se ukázalo, byla to notářská kancelář. Paní Antonina nám odkázala svůj byt.

O víkendu jsme s manželem šli do dětského domova, kde jsme se seznámili s Dášou. Byla to blonďatá desetiletá dívka. Okouzlila nás natolik, že jsme se po příjezdu domů ji rozhodli adoptovat. Naše dospělé děti také ji přijaly.

O tři roky později jsme se s manželem velmi silně pohádali. Manžel odešel z domova a celý měsíc se neobjevoval. Přesto se vrátil domů a začali jsme žít jako předtím.

Uplynulo dalších 7 let. Dáša už dospěla. Byt, který jsme zdědili po její babičce, převedli na ni. Ale neodstěhovala se od nás a pronajala svůj byt. Všichni jsme žili společně.

Jednoho večera jsem čekala na manžela z práce. Přišel pozdě. Ale nebyl sám. Manžel držel za ruku malého chlapce.

„Teď ti vše vysvětlím,“ začal manžel.

„Pojďme nejprve jíst,“ přerušila jsem ho.

Po večeři následoval dlouhý rozhovor.

„Bylo to před sedmi lety?“ začala jsem.

„Ano. Jen vím, že tě miluji. To bylo, když jsme se pohádali a žil jsem se svou matkou. Pil jsem tam dlouho. Lena ke mně přišla. Myslel jsem, že ty a já jsme se už navždy rozešli. Myslel jsem, že se nevrátím. Poté, co jsem s ní žil 2 dny, jsem si uvědomil, že to není moje žena. Tak jsem odešel.

A dnes mi zavolali, abych přišel. Nevím, jak mě našli. Když jsem dorazil, uviděl jsem hrozné životní podmínky. Lena mi nic neřekla. Řekla jen svému synovi: ‚Podívej se, tvůj táta přišel‘. Dítě ke mně přiběhlo a vzalo mě za ruku. Potom mi Lena vysvětlila, že pokud ho nevezmu s sebou, dítě bude odvezeno do dětského domova.

Řekneš mi, abych ho umístil do dětského domova, udělám to. Nevychovával jsem ho,“ řekl mi muž.

Zastavila jsem manžela a řekla, že ráno je moudřejší večera. Šli jsme spát. Ráno jsem se probudila a podívala se na chlapce. Byl velmi podobný mému manželovi. Poté jsem si uvědomila, že je náš, a nikam ho nedáme.

PSALI JSME: „SYN BYL PROTI TOMUTO MANŽELSTVÍ, A TAK HO VYHODILA Z BYTU“: POTÉ JI MLADÝ MANŽEL UMÍSTIL DO DOMOVA DŮCHODCŮ

PŘIPOMÍNÁME: DĚTI KLEPALY NA DVEŘE A PROSILY SVOU MATKU, ABY JE PUSTILA DOVNITŘ: NAŠTĚSTÍ JE UVIDĚLA SOUSEDKA