Procházela jsem zeleninovým trhem a najednou jsem slyšela dětský hlas: „Teto, nepotřebujete náhodou dítě?“

Sedmiletý chlapec chodil po zeleninovém trhu a nabízel lidem svého malého bratra. Všichni hnali pryč toho špinavého chlapce s dítětem zabaleným do vyhořelé deky. Nikoho ale nezajímalo, proč chce někomu dát novorozence. Já, jako vždy v sobotu, přijela na trh koupit zeleninu a ovoce na týden. Při výběru zelí jsem najednou ucítila, jak mě někdo tahá za rukáv:

– Teto, nepotřebujete náhodou dítě?

Jsem svobodná žena, je mi 42 let. S manželem jsme se rozešli, protože jsem mu nedokázala porodit dítě, rozešli jsme se před lety. Posledních deset let, dítě, to bylo mé nejmilejší přání, čekala jsem na nějaký zázrak, ale zázrak se nestál. Nedávno jsem začala sbírat dokumenty k adopci a tady taková nabídka… Odložila jsem zelí stranou a přiklekla si k chlapci:

– Potřebujeme! A ty ho jen tak někomu dáš?

– Jen tak, nemám čím ho krmit. Mléko došlo a těstoviny on nejí..

– Jak se jmenuješ?

– Já jsem Michal a tohle je Vojtíšek, můj mladší bratr. Je mu dva měsíce, jí jen mléko, méně než litr denně, takže to není moc drahé, vezměte si ho!

– Jmenuji se teta Alena. Michalku, nebudou tvé rodiče proti, když si vezmu Vojtu?

– Před třemi dny někam odešli a zatím se nevrátili. Myslím, že by byli rádi, kdyby Vojtíška někdo vyzvedl, oni mu pořád nadávají, že pláče.

Díky vzhledu dětí a slovům Michalka jsem pochopila, že jde o dost špatnou rodinu. V hlavě mi pulzovala myšlenka, že tyto děti jsou mi poslány nebem, ne nadarmo jsem shromáždila dokumenty k adopci. Ale musela jsem začít hledat tu matku, která klidně nechá děti tři dny samotné.

– Michalku, dej mi prosím Vojtu. Zajdeme k vám domů, možná máma se už vrátila, musím se jí zeptat, zda si mužů vzít Vojtíška.

– Pojďme, není to daleko.

Najednou jsem si všimla, že Michal je dost smutný a má slzy v očích.

– Michalku, co je s tebou? Proč pláčeš?

– Teto Aleni, je mi líto, že musím Vojtíška někomu dát, vždyť je to můj bratr, jsme si na něj zvykl. Ale tak to bude lepší… Naše sousedka říká, že nás stejně dřív nebo později vezmou do sirotčince.

– Tak pojď i ty žít ke mě, tak se nebudeš muset rozloučit s bratrem.

– Skutečně může? Vždyť jsem už dospělý.

– Hlavní je, aby maminka souhlasila i pak teta ze sociálky dala povolení. Nebudeš litovat, že necháš mámu samotnou?

– Maminku bych navštěvoval a žít s ní už nechci, raději v sirotčinci … ona často je pryč. Většinou přijde opilá, křičí, vaří jen těstoviny… a když k nám přijdou hosté, tak my s Vojtěškem musíme jít ven a být tam až do noci, než hoste půjdou pryč.

Teď už tekly slzy po mé tváří. Došli jsme k domu, kde bydlely děti a překvapivě jsme potkali jejich matku u vchodu! Žena byla ve stavu velké kocoviny. Podle jejího vzhledu bylo vidět, že pila několik dní po sobě.

V tu chvíli se zdálo, že za láhev prodá nejen děti, ale i duši ďáblu… Nějak se mi podařilo té ženě sdělit, že bych chtěla adoptovat její děti. Ona, i když byla ve špatném zdravotním stavu, přemýšlela několik minut a řekla:

– Kolik peněz za ně dáš?

– Kolik chcete?

– Deset! Tisíc!

— Dobrá. Ale až po vyřízení dokladů. Do té doby, jestli nejste proti, budou kluci bydlet u mě? Teď máte zjevně jiné problémy.

– Ať jdou … ale nezapomeň … deset! Ne méně! Budu čekat!

— Dobrá.

Celý rozhovor jsem si nahrála na diktafon v mobilu, s tím jsem šla na sociálku. Tuto ženu jsme dost rychle zbavili rodičovských práv a zařídili adopci.

Pracovníci sociálky mě přemlouvali, abych jí slíbené peníze nedávala, ale já jako člověk slova jsem to přesto udělala, protože díky této ženě jsem měla dva skvělé syny!

PSALI JSME: „VEZMĚTE SI SVÉHO VNUKA NAVŽDY“

PŘIPOMÍNÁME: NEVĚSTA UTEKLA ZE SVATBY, KDYŽ ZASLECHLA ROZHOVOR OTCE SE SNOUBENCEM: O CO ŠLO