Příbuzní manžela jsou uraženi, že já nenazývám svoji tchyni „mámou“

Moje máma vždycky nazývala svou tchyni Mámou. Je pravda, kolik si pamatuji, ne do očí, protože babička zemřela, když mi bylo jen pět let.

Ale za tu dobu, co moje matka žila v jejich rodině, byla obklopena takovou láskou a péčí, že se opravdu necítila jako cizí osoba, ale jako dcera.

Já jsem takové štěstí neměla. Své budoucí tchyni jsem se nelíbila hned při prvním seznámení. A to natolik, že jsme se dokonce začali hádat. Při první návštěvě mě čekal skutečný výslech: z jaké rodiny jsem, kde moji rodiče pracují a kolik vydělávají a proč tak málo…

Nakonec jsem musela říct: „Nejste se mnou spokojení, hledejte si bohatší snachu!“ a zabouchla jsem za sebou dveře.

Myslela jsem, že se s Vladimírem rozejdeme. Doběhl mě poblíž zastávky a dlouho se omlouval. Říkal, že rodiče byli nervózní, že někoho přivedl poprvé. A že přece nebudu žít s nimi, ale s ním.

Poté, co jsem si od něj vzala prsten, se mezi mými povinnostmi objevila další: objevovat se s Vladimírem na všech jejich rodinných oslavách.

Pokaždé se jeho rodiče snažili zdůraznit svou vyšší společenskou situaci jako nevinný komentář: „A vaše rodina ještě nikdy nebyla v Turecku?“

Vzali jsem se velmi skromně a skoro tajně, čím jsme strašně urazili jeho rodinu. Ukázalo se, že se tři měsíce připravovali na naši svatbu!

Ale nechtěli jsme jim ublížit! Jen my dva jsme se rozhodli, že místo toho, aby dělat hostinu na jeden den, je lepší vzít odložené peníze a udělat opravy v bytě, který jsem dostala od babičky. A žít si v něm dlouhé roky!

Ale tchyně se rozhodla, že chci provést opravy v bytě za jejích peníze, protože na tuto svatbu odložili víc než moji rodiče. A řekla, že od ní na opravu bytu nedostaneme ani korunu.

Půl roku na nás příbuzní byli naštvaní a pak nám dovolili přijít k ním na návštěvu na Nový rok. Do poslední chvíle, když jsem se chtěla obrátit na tchyni, tak to bylo paní Sýkorová a na tchána pane Sýkora.

Nikdo mi nic neřekl. Ale večer tchýně zavolala manželovi a stěžovala si, že ji vůbec nerespektuji, demonstrativně neříkám „mami“.

Ale proč bych jí tak měla říkat? Koneckonců, je to známka nejvyšší úcty a duchovní blízkosti. A o jakém respektu může být řeč v rodině, ve které mě neustále vyčítají mé nebohaté rodiče? A kde mě nikdo „dcera“ nenazývá, a jen „tvoje manželka“ nebo „tato žena“.

PSALI JSEM: JAK 30LETÁ ŽENA A JEJÍ 74LETÝ MANŽEL ŽIJÍ PO 8 LETECH MANŽELSTVÍ

PŘIPOMÍNÁME: BRZY RÁNO NA PRAHU JEHO DOMU STÁLA CIZINKA A DRŽELA V RUKOU BATOLE: TAK SE U MUŽE OBJEVIL NEČEKANÝ SYN