Odmítla tolerovat drzé příbuzné: Teď jsou nešťastní a chtějí jí znovu vylézt na krk

Brzy mi bude 50, mám manžela a dvě děti. Všechno v mém životě je standardní a jak se patří, děti jsou již dospělé. Nejstarší má vlastní rodinu, dokonce se mi podařilo stát se mladou a krásnou babičkou. Moje dcera a její rodina žije v pronajatém bytě vedle našeho domu, můžu k ní projít pěšky. Syn ještě stále bydlí doma, je mu pouze 19 a studuje.

Můj manžel bude mít 50 let, a teď je bez práce. V dnešní době je v tak pokročilém věku náročné najít nějakou práci, takže sedí na gauči a dívá se na televizí. Sleduje nekonečné seriály, a občas si najde podivnou práci, no pouze na chvíli.

Z tohoto důvodu se držím své práce pevněji než manželství, které trvá 25 let. A za celých těch 25 let jsem si nevzpomněla na osobní svobodu, na své touhy. Nechala jsem je viset kolem mého krku, vždycky jsem si to myslela. Pokud je celá rodina pohromadě, pokud jen žijí společně. Ale před pár lety, když se moje dcera vdala, se vše stalo ještě těžším.

Jak přišel „skvělý nápad“

V tu chvíli byla tma, i když to znělo ironicky. V ten den jsem přišla z práce zvlášť pozdě, cestou jsem šla do obchodu s potravinami koupit všechno, co jsme potřebovali k večeři.

Moje boty byly kluzké a zima se projevovala v plné síle. Bouřka, pronikající zima, ledové cesty, kráčela jsem po silnici a pak zkratkou po parku. Absolutní tma, rozbité lampy – a pak jsem ztratila rovnováhu, otloukla si koleno a nákup se při pádu rozletěl na každou stranu. Plakala jsem od bolesti a zášti: doma jsou na gauči dva muži a já nosím ty zatracené tašky, koupené za mé vlastní peníze.

Pokud budu pokračovat ve stejném duchu, až do stáří budu věcně chodit do práce sama, nosit tašky a věcně hlídat u sporáku. Naštěstí mi pomohli kolemjdoucí, našli mou tašku, našla jsem, co přežilo a co bylo vidět trčet ze sněhu, a dokulhala jsem domů. Šla jsem nahoru po schodech a v tom mi zazvonil telefon.

– Mami to jsem já, Věra. Dnes se k vám přijdeme navečeřet.

Najednou jsem si pomyslela: ale to už je tradice, shromažďovat se s celou rodinou. Dcera je na mateřské dovolené a opakuje všem: nemá čas. A jak jsem to zvládla já? Bez elektrického mlýnku na maso, bez mixéru a fritézy jsem měla čas umýt prádlo a navařit. Ale bez ohledu na to, jak vypadá, je vždy online a na všech sociálních sítích najednou.

Rozhodla jsem se, že je toho příliš

– Samozřejmě, stačí koupit zeleninu do polévky. Upadla jsem v parku, všechno jsem ztratila v závěji, tak pojď, navaříme spolu.

– Co jsi, mami, dej si pauzu, zůstaneme doma… přijdeme za tebou později.

Později to asi znamená, jak vše přinesu a uvařím.

– Ne, – odpověděla jsem své dceři. – Později si vezmu pilulku a půjdu spát.

– Pak si objednáme pizzu.

No, je to skvělé, moje dcera a její zeť nyní žijí na vlastní náklady.

Už jsem skončila v kuchyni. Můj manžel se se mnou na chodbě nesetkal, nepomohl mi nést tašky. Ale později se objevil s otázkou, jaké lahodné jídlo na něj čeká.

– A co jsi připravil ty mně? Byl jsi doma, pravděpodobně se ti podařilo jít na nákup a uvařit večeři pro svou milovanou ženu, která byla celý den v práci. Není teď řada na tobě?

Můj manžel mi odmítl porozumět, řekl, mám hlad, kdy bude večeře? Ale znovu jsem zopakovala:

– Sledovali jste televizi celý den? Ležíte na gauči? Snědli jste všechny zásoby v lednici a přichystali jste pro mě kopec nádobí? Co bych měla navařit? A z čeho? Jak dlouho mohu nosit tašky sama, jsem žena nebo nákladní auto?

Ke půlnoci přišel syn. Skoro jsem usnula, ale on se mě zeptal:

– Mami, co si mám zítra obléct?

– Synu, co si opral, to si oblékni.

– Dej mi tedy peníze, zítra si koupím něco nového. Už jsem si dlouho nekupoval nové oblečení…

– Synu, raději si vezmi půjčku. A najdi si práci, která bude dobře platit.

Rodina o mně diskutovala, jako bych ztratila rozum. Ale věděla jsem to jistě, bývala jsem blázen. Ale byl nejvyšší čas najít si čas sama pro sebe: jít na jógu, přihlásit se na kurzy malování a zmizet tam ve večerních hodinách a nesloužit dospělým, kteří se dokonale naučili používat pomalý sporák a pračku, jakmile jsem kolem nich přestala skákat.

PSALI JSME: ZAMILOVANÝ PÁR SI VELMI PŘÁL VLASTNÍ NEMOVISTOST, ALE NECHTĚLI BRÁT HYPOTÉKU: ONI SE ALE USADILI VE STARÉ LODI A PŘEMĚNILI JI K NEPOZNÁNÍ

PŘIPOMÍNÁME: CHLAPEC CELÉ DĚTSTVÍ SE TRÁPIL KVŮLI SVÉMU VZHLEDU: NYNÍ HO DOKONCE I VLASTNI RODINA STĚŽÍ MŮŽE POZNAT