Odměna za zradu přišla až o desetiletí později: Manžel odpustil, ale po 30 letech si to rozmyslel

Tamara už finišovala s přípravou večeře, když se otevřeli vchodové dveře a její pes vyběhl ze svého místa s radostným štěkáním do chodby.

„Borisi, vezmeš psa na procházku? Za asi patnáct minut bude vše připraveno,“ zakřičela Tamara z kuchyně a bez čekání na odpověď odešla do obývacího pokoje. Boris seděl na pohovce. Sundal si sako a boty měl ležérně pohozené u vchodu. Na svou ženu se nedíval, jen roztržitě hladil jejich psa.

Tamara začala mít obavy: „Něco se stalo?“

Manžel mlčel. „Borisi! Co se stalo?“ Okamžitě prošla všemi možnostmi ve své hlavě. Jedna byla horší než druhá. Vážné problémy v práci? Nehoda? Choroba? Něco s dětmi?!

„Nebuď zticha!“ vykřikla Tamara a ztratila trpělivost. Boris nakonec zvedl hlas a otupěle řekl: „Odcházím, už to všechno nevydržím.“

„Ach, takže tak,“ zalapala po dechu, „Dlouho ti říkám, že máš nevděčnou práci. Kolik nervů ti už vyčerpali…“ vyřkla Tamara. Věděla, že firma jejího manžela prošla řadou vážných inspekcí, a v posledních dnech si nemohl odpočinout, protože měl obavy, jak to všechno může dopadnout.

„Opouštím tě, Tamaro. Mělo to být dávno, ale stále jsem čekal a doufal, že se něco změní. Jsem idiot… “ Boris se jí konečně podíval přímo do očí „Tamaro, nic není zapomenuto. Stratil jsem s tebou třicet let. Už víc nemohu, a ani nechci.“

Tamara stála jako opařená, zalil ji pot a aby nespadla, instinktivně se opřela o zeď. Tamaře je sotva padesát. Když se provdala za Borise byla mladá a hubená jak tyčka. Boris hodně pracoval, vrátil se domů blíže k noci. Od únavy se převalil na zem, večeři vždy snědl jako o závod, rychle se umyl a usnul, sotva se dotkl polštáře.

Tamara se zprvu vrhla do uspořádání rodinného koutku. Byla velice dobrá v domácích pracích, všechno bylo vypráno na písknutí, vyžehleno, uvařeno a dokonce i to nejnáročnější oko stěží našlo něco, na co by si mohlo stěžovat. Ale brzy se Tamara nudila z monotónnosti každodenního života. Borisovi se nelíbila myšlenka, že půjde do práce, ale podlehl stížnostem a přesvědčování, tak jí dal zelenou.

Tamara milovala svého manžela. Nikdy o něm nepochybovala, kdo by řekl, že za pár měsíců v nové práci bude mít poměr s vedoucím oddělení. Co ji přitahovalo k muži, který by s klidem mohl být její otec, si nedokázala vysvětlit ani tehdy, ani teď.

Románek byl krátký, ale bouřlivý. Ukázalo se, že Tamařin vedoucí byl rodinným mužem a jeho manželka se jednou objevila na oddělení, a udělala velikou scénu – hanebný tah proti Tamaře a pak všechno řekla Borisovi. Ve stejný den si Boris sbalil věci a odešel. A Tamara to vzdala. Vina před jejím manželem, hanba před příbuznými a přáteli, špinavé řeči a zvědavé pohledy ji drtily.

Už nebyly žádné touhy, nikdo s ní nechtěl mluvit, neměla chuť ani potřebu jíst. Nechtělo se jí žít. Samozřejmě odešla z práce a ležela týdny v prázdném bytě, zírala na zeď a krátce na sebe zapomněla v těžkém, neklidném spánku. Všechno to skončilo nervovým zroucením a nemocnicí.

Když za ní do nemocnice přišel Boris, měla obrovskou radost. Pohřbená žádala o odpuštění, objal její hubené a chvějící se tělo a snažil se ze všech sil zadržet slzy. Neudržel je, věřila jsem tomu. Odpustil mi.

Začali znovu. Ale Tamara, vědoma si své viny, se snažila, aby její manžel nikdy ani na okamžik nelitoval, že jí znovu uvěřil. Postupně se všechno podařilo. Narodila se dvojčata – syn a dcera. Tamara se bezhlavě ponořila do rodičovských starostí a obav. Boris postupem času změkl a v jejich klidném a útulném malém světě se nic nedělo. Tamara si nikdy nedovolila nijak ublížit svému manželovi, vzbudit jeho podezření nebo žárlivost. Po celá ta léta, když se smířila za svůj hřích, byla Borisovi věrná a milovala ho.

Byla si jistá, že je všechno v pořádku. Děti vyrostly a dospěly. Byt je čistý a útulný, na stole je vždy lahodná a včasná večeře. Je čas žít sama pro sebe a užívat si života. A bylo to, jak se ukázalo.

Boris promluvil, a Tamara každým slovem ztratila kus naděje. Řekl, že mu zůstala cizí, že s tím nemůže nic dělat, že dodnes své ženě nevěřil a vždy s ní viděl a vidí další a další muže.

Žádné rozhovory s mým manželem nepomohly. Tiše se rozvedli. Majetek a úspory byly rozděleny bez skandálů. A teprve poté o tom informovali šokované dospělé děti. Jak mohli, všechno vysvětlili a skryli to hlavní.

„Jsme prostě unavení jeden z druhého, prostě chceme, aby každý žil svůj vlastní život.“

A teď, když je tam sama, Tamara se nutí žít každý den. Nic se nedá napravit, pykání za ten ukvapený a nejhloupější čin v jejím životě přišlo dekády později. A ví, že si za to může sama. Ale je tu ještě jedna otázka, která ji pronásleduje.

Koneckonců, její manžel jí odpustil. Celé ty roky byla příkladnou manželkou a věřila, že za svůj hřích úplně odčinila. Je to tedy fér? Nebylo by pro něj upřímnější odejít před třiceti lety a nikdy se k ní nevrátit?

PSALI JSME: MANŽEL BYL VELMI PROZÍRAVÝ: VŠECHNY NÁKUPY BYLY REGISTROVANÉ NA JEHO RODIČE, JEN ABY SE MANŽELCE NIC NEDOSTALO

PŘIPOMÍNÁME: OTEC SI VE 100 LET STARÉM DOMĚ SUNDAL TAPETY A TAM JE PŘEKVAPENÍ OD BÝVALÉHO MAJITELE: CO BYLO POD TAPETAMI