„Nic si nepamatuji, nikoho z vás,“ muž zmateně pohlédl na svou rodinu

„Nic si nepamatuji, nikoho z vás,“ muž zmateně pohlédl na svou rodinu.

„Nepamatuješ si mě?“ zeptala se tiše jeho malá dcera.

Alexander ji velmi miloval, věnoval jí veškerý svůj volný čas. Hráli si s panenkami, chodili na procházky, nosil ji v náručí.

Alexander, ležící na nemocniční posteli, těžce zvedl hlavu a podíval se na malou dívku, která měla stejně jako on blonďaté, kudrnaté vlasy a modré oči. Stála a hleděla na svého otce.

Saša se ze všech sil snažil vzpomenout si alespoň na něco, při pohledu na tento roztomilý malý obličej. Ale … bylo to všechno marné.

„Ne, nepamatuji si …“

Lékař zavrtěl hlavou. Zavolal Marii, aby ho následovala do chodby. Jeho pětiletá dcera a nejstarší syn zůstali v nemocničním pokoji.

„Obávám se, že se mu paměť nikdy nevrátí. Překvapuje mě, jak po takové nehodě vůbec přežil, aniž by se stal invalidem. Můžete poděkovat Bohu za to, že je naživu.“

Saša byl propuštěn po dvou týdnech v nemocnici. Nic si nepamatoval, paměť se mu nevrátila. Držel se stranou od manželky a dětí. Do své předchozí práce se nevrátil. Téměř nikdy neopouštěl svůj pokoj. Marie teď musela dělat všechno sama.

Alexander opouštěl svůj pokoj, jen když se jeho rodina chystala jíst.

Jednou během oběda se Galina pokusila přimět svého manžela k rozhovoru.

„Je čas, abychom si promluvili vážněji. Budeš neustále sedět ve svém pokoji? Život neskončil. Chápu, že si potřebuješ čas zvyknout, ale … už mě unavuje dělat všechno sama. Můžeš mi trochu pomoci?“

Saša seděl a nechápavě zíral na svou ženu. Díval se na její obličej, vlasy, oči. Připadala mu velmi nesympatická a příliš stará. „Byl jsem do té ženy tak zamilovaný, že s ní mám děti?“ divil se.

„Kolik ti je?“

„38,“ překvapeně odpověděla Marie.

„A kolik mi je?“

„Je ti 35.“

„Je starší. Proč jsem si ji tedy vybral?“

Alexander si najednou začal myslet, že ho tato žena klame. Není jeho manželka a tyto děti nejsou jeho. Nikdy nepracoval v sýrárně. No, to je podvod.

„Sedím s cizími lidmi a vůbec nevím, co mají v hlavách …“

Saša šel do svého pokoje a znovu zavřel dveře.

Marie pohladila dceru po ruce a tiše zašeptala:

„Neplač, zlatíčko, otec brzy přijde k rozumu. Určitě si na nás vzpomene.“

Následujícího dne Alexander nevyšel ani jíst. Marie stála vedle jeho pokoje s talířem bramborové kaše a klepala na dveře.

„Saša, prosím, otevři dveře! Musíš jíst, aby se uzdravil.“

Za temné noci Alexander opustil místnost. Marie spala pod dveřmi. Náhodně na ni narazil a ona se okamžitě probudila.

„Saša!“

„Nech mě být, ženo! Co skrýváš? Kdo jsi?! Nevěřím ani jednomu tvému ​​slovu! Nevěřím, že jsem žil tak, jak jsi popsala. Já odcházím.“

„Uklidni se, prosím! Kam se půjdeš v noci? Ani neznáš město, ztratíš se, venku je zima. Zůstaň, prosím!“

Marie držela jeho nohy, ale on křičel jako blázen a ona ho musela pustit.

Vyděšené děti vyšly, ale jediné, co viděly, byla mizející vysoká mužská silueta u předních dveří. Alexander je nechal otevřenými a do domu vstoupila ledová zima.

PSALI JSME: ČTYŘLETÁ HOLČIČKA UPŘÍMNĚ VYPLNILA DOTAZNÍK O SVÉM OTCI A ODEVZDALA TO V ŠKOLCE: TEĎ SE OTEC STYDÍ A MAMINKA MÁ SPOUSTU OTÁZEK

PŘIPOMÍNÁME: BĚHEM ROZVODU SI SYN VYBRAL BOHATÉHO OTCE, KTERÝ OPUSTIL RODINU: O NĚKOLIK MĚSÍCŮ POZDĚJI ZAČALA ŽENA DOSTÁVAT PŘEVODY