«Nepotřebuji babičku s malým důchodem,» říká vnučka své babičce

Byla jsem dnes nedobrovolně svědkem jednoho případu, který mě zasáhl do samého srdce. Šla jsem s dcerou po parku, kde je spousta dětských hřišť. Děti si hrály na pískovištích a houpaly se na různých houpačkách.

Byla mezi nimi i holčička, které bylo asi pět let. Hlídala ji babička.

Děti se nějak pohrávaly spolu, a tato holčička byla sama, seděla v koutě a dost naštvaně se na vše dívala.

O deset minut později už moje dcera stihla několikrát obběhnout hřiště, projet se na skluzavce, napít se vody, seznámit se s dětmi… a ta holka pořád seděla na stejném místě. A nechtěla mluvit.

Najednou k ní přistoupila moje dcera a dála jí kyblík s pískem. Zvala jí ke hře. Ta holka se na něj podívá a prohlásíla:

– Hraj si sáma se svým pískem! A já nechci, já chci nový telefon!

Dcera se na ni podívala, nic neřekla a šla zase na pískoviště.

Tentokrát se rozhodla zasáhnout babička.

– Proč jsi tak zla a nezdvořilá? Holčička tě pozvala trochu si pohrát, a ty jsi tak ošklivě odpověděla.

– Nechci si hrát! Potřebuju nový telefon! – ta holčička už skoro křičela.

– Zlato, já dostávám jen důchod. A je dost malý. Dobře, že na jídlo ho stačí. Kde mám vzít tolik peněz? Půjdeme si pro sladkosti? – snažila se odvést pozornost babička.

– Nechci sladkosti! A tebe také nechci! – ta holka už brečela.

– Proč se tak chováš, asi chceš spát, pojď domů! – řekla rozrušená babička.

– Ne! Ne! Nepůjdu s tebou! Co mi můžeš dát? Vždyť pobíráš malý důchod! Jdi si sama pro svoje sladkostí! – hysterický křičela vnučka.

Moje dcera a já jsme zamířili domu. A babička se snažila uklidnit vnučku. Nechtěla nikam jít. Jak vše dopadlo, nevím. Ale tato situace mi přijde dost děsivá.

PSALI JSME: BEZDĚTNÝ PÁR CHTĚL ADOPTOVAT TROJČATA A NYNÍ MAJÍ ŠEST DĚTÍ

PŘIPOMÍNÁME: TCHYNĚ SE MNOU UŽ DVA TÝDNY NEMLUVÍ, POTÉ CO JSEM ODMÍTLA UVOLNIT SEDADLO A SEDLA JSEM SI NA JEJÍ MÍSTO V AUTĚ