Náhodně upustila skříň a na její zadní části bylo něco připevněno

Věra a její 4letá dcera si pronajímaly byt ve starém dvoupatrovém domě. Nedávno jí bylo nabídnuto pracovat jako ošetřovatelka staré paní. Potřebovaly peníze, dívčin otec jim vůbec nepomáhal.

Paní Marie žila sama ve dvoupokojovém bytě. Věru najal její syn. Paní Marie sotva chodila, častěji ležela. Věra nic neodmítala. Uklízela byt, vařila jídlo a četla ženě knihy. Staly se kamarádkami.

Paní Marie byla Věře vděčná. Dokonce začala lépe chodit.

Paní Marie věděla, že Věra má dceru, a řekla, aby jí přiváděla. Neměla vnoučata. Synova manželka nechtěla děti. Nyní Věra spolu s malou Aničkou přicházela k paní Marii. Stará žena milovala tuto dívku a říkala jí vnučka.

Jednou paní Marie řekla, že pojede na měsíc do sanatoria a navrhla Věře a její dceři, aby strávily léto v domě za městem. Žena nechtěla souhlasit, ale paní Maria ji přesvědčila. Žena také řekla, že jí odkáže tento dům.

Věra a Anička jely do vesnice, nebylo to daleko od města. Dům byl upravený, přestože tam nikdo nebydlel. V tomto domě se dobře spalo. Věra vysadila okurky. Anička rozkvetla na čerstvém vzduchu. Chodily spolu k řece. Věře a její dceři se tu líbilo.

Jedné noci nemohla spát a rozhodla se jít se napít. Ve tmě klopýtla, narazila do skříně a ta spadla. Je dobře, že se Anička neprobudila. Věra uviděla, že je něco připevněno k zadní části skříně.

Byl to váček přibitý hřebíky. Odtrhla ho, otevřela a byly tam starožitné šperky. Tento váček vložila do skříně, dala ho na místo a na ty šperky zapomněla. Uběhl měsíc. Paní Marie jí zavolala a řekla, že se cítí lépe. Paní Marie přijela, syn přivezl matce spoustu jídla a věcí.

Dny rychle ubíhaly. Počasí bylo hezké a slunečné, Věra se starala o dceru, paní Marii, dům a zahradu. Syn posílal dost peněz pro všechny tři.

Věra si najednou vzpomněla na šperky a přinesla váček paní Marii. Stařenka třesoucíma se rukama přebírala šperky.

„Věro, jsi hodná dívka, s manželem jsme je hledali téměř rok …“

Ukázalo se, že to byly jejich rodinné starožitné šperky, které pocházely z dávných dob. Nikdo nevěděl, jak skončily přibité na zadní straně skříně. Paní Marie se na Věru překvapeně podívala a řekla: „Je to osud, podělím se o to s tebou.“

„Co je to?“ zeptala se Věra.

„Jsou to starožitné šperky, skutečné kameny a zlato, jsou drahé, jen nepospíchej, prodej jen jednu věc, peníze vydrží dlouho.“

Věra jí nevěřila, ale když se vrátily do města, přesto vzala jeden prsten a odnesla ho ocenit. Ta částka ji ohromila. Řekla paní Marii, že nebude brát tak drahé věci, má syna. Ale stařenka trvala na svém.

„Vezmi si to. Kup si byt, dům na vesnici bude také tvůj, ale mám jedinou podmínku – neopouštějte mě, už jste pro mě jako rodina.“

PSALI JSME: MUŽ NAŠEL TAŠKU ZE SUPERMARKETU A BYLO TO ÚSPĚCH: KDYŽ PROZKOUMAL JEJÉ OBSAH, UVNITŘ BYL SKUTEČNÝ POKLAD

PŘIPOMÍNÁME: ŽENA V DOMÁCNOSTI NAŠLA PRSTEN A ODHALILA TAJEMSTVÍ CIZÍ RODINY: ODPOVĚĎ MAJITELKY ŠPERKY JI PŘEKVAPILA STEJNĚ JAKO CELÝ PŘÍBĚH