Na stárnutí je nejnepříjemnější, že se lidé stávají neviditelnými

Krátký, ale výstižný text.

„Víte, co je na stárnutí nejhorší?“

„Co?“

„Stáváš se neviditelným. Když jsi mladý, jsi krásný, ošklivý, silný, atraktivní, nehezký, sexy … to vše s věkem přechází. Stáváš se jen dalším starým mužem v ošuntělém saku. Stáváš se neviditelným.“

To je pravda. Jediným individuálním rysem babiček a dědečků je věk. Neříkají o starých lidech: on je inženýr, nebo ona je účetní. Říkají: jemu je 76, je jí skoro 80 let.

Po dosažení určitého věku se prudce snižuje počet lidí, kteří mohou staršího člověka znát, vědět, kým byl, co umí, co miluje, jak žije. Jeho přátelé, kolegové nebo zemřeli, nebo se stali téměř nehybnými. Sedí celé dny doma, chodí jen do nejbližšího obchodu, přestávají se scházet s přáteli.

Děti se odstěhovaly do vlastního bytu a své rodiče nyní milují jen přes mobil. Dům je plný nových sousedů. A v obchodě už nejsou žádné známé prodavačky. Nové sousedé zná o seniorech pouze číslo bytu a věk. Dvě čísla. Koho zajímají čísla?! V lepším případě pomohou tašku donést do bytu. Nic víc.

Staří lidé jsou bezejmenný svět.

Často nechápeme, jaké vakuum postupně obklopuje naše stárnoucí tatínky a maminky. Nechápeme, proč nám volají 5x denně a překážejí. Staří lidé prostě chtějí, aby je někdo poznal podle hlasu. Volají, protože se bojí to ztratit.

Jako dítě jsem bydlel v bytovém domě, měli jsme svoji „babičku“ a využívali její služby.

Nechávali jí klíče a poznámky pro děti, které se vrátily ze školy, když byli jejich rodiče ještě v práci. Děti vždycky všechno zapomenou. Když nám je dávala, vždy každému dítěti připomínala, co má udělat: poobědvat, udělat domácí úkoly, umýt nádobí atd.

Věděla o nás víc, než věděli naši rodiče. A večer jim zpravovala, komu se utrhl knoflík, kdo přišel domů bez batohu a kdo kašle. V létě jsme k ní často přicházeli z ulice napít se vody.

Pak jsme dospěli. Rodiče se už nebáli, že ve škole ztratíme klíče a dávali je s sebou. Naučili jsme se vařit jídlo sami. Babičku jsme už nepotřebovali. Proto jsme si vůbec nevšimli, jak zmizela.

A teď jsem si pomyslel, že ani neznám její jméno.

PSALI JSME: O STÁRNUTÍ NIKDY NESLYŠELA: SHARON STONE SE FOTOGRAFŮ NEBOJÍ, FANOUŠCI JSOU ZMATENI

PŘIPOMÍNÁME: FANNY ARDANT O STRACHU ZE STÁRNUTÍ: „JE ZBYTEČNÉ BÁT SE NEODVRATITELNÉHO“