Na oddělení všichni nenáviděli jednu sestřičku: Jeden z jejích činů vše zásadně změnil

Jako dítě jsem nejraději hrála v nemocnici. Co jsem jen nedělala se svými panenkami: obvazy, injekce, ošetření rán.

Už od páté třídy jsem věděla, že budu zdravotní sestra. Máma z toho mého přání nebyla nadšená. Pracovala jako záchranářka na pohotovosti a věděla, že medicína není nejsnazší povolání, natož v naší zemi.

Co jen moje nebohá maminka neudělala, aby mi to rozmluvila! Všechno se ukázalo jako zbytečné. Den po maturitě jsem si odnesla papíry na medicínu. Učit se tam bylo velmi zajímavé.

Po škole jsem chtěla tam, kde je to těžké, kde je to nejtěžší. Tak jsem měla praxi na chirurgickém oddělení. Bylo to v nelehkých 90. letech, kdy jsem měla možnost uvidět úplně všechno. Ale na dlouhé roky jsem si zapamatovala jeden případ.

Pracovala u nás jako sestřička jedna holka a jmenovala se Monika. Bylo jí asi třicet let. Krása té holky byla prostě mimořádná! Úžasná postava, obrovské hnědé oči a dlouhé až ke kolenům, husté černé vlasy.

Mužská část kolektivu byla blázen do Moniky. Co se nedá říct o ženách. Ti ji prostě nenáviděli.

Když si Moniku všiml jeden chirurg, nenávist se stala prostě nesnesitelnou. Petr (tak se jmenoval) měl čas pracovat na našem oddělení a v nedávno otevřené soukromé klinice ve městě.

Doktor jezdil v luxusním autě, a oblékal se výhradně v drahých obchodech. Takový záviděníhodný ženich. Dokonce i naše vdané dámy se s ním snažily mít poměr.

S Monikou oni byli krásný pár. Jenže doktoři ji všichni zbožňovali a byli připraveni ji sežrat. Ale jednou se to změnilo.

Jednou se k nám dostal zločinecký boss. Samozřejmě se střelným zraněním. To se tehdy stávalo často, téměř každý týden. Chirurgové se ho snažili zachránit celou noc. A po několika dnech za nim do nemocníce přišli „konkurenti“. Bylo jim jedno, že je to nemocnice. Začala přestřelka, při níž byla zraněna jedna ze sester. A tak leží na podlaze na chodbě, křičí, volá o pomoc.

Ten den byl vedoucím oddělení právě krasavec Petr. A samozřejmě všichni v něj doufali jako na jediného muže. Ale on byl právě s Monikou v jedném z pokojů. A ze strachu pod postel vlezl a na nic nereagoval, ležel, nehýbal se.

A Monika stála v rohu. Najednou upadla na zem a pomalu pootevřela dveře a začala se plazit tam, kde ležela naše zraněná kolegyně. To od ní nikdo nečekal. Naštěstí byli bandité zaneprázdněni a Monice ani nevěnovali pozornost.

Podařilo se jí dotáhnout zraněnou na oddělení, kde ostatní zdravotní sestry zastavily krvácení a obvázaly ránu.

A pak přijela i policie. Ale v té době už vše skončilo. Na oddělení zůstal jen zločinecký boss se svou ochrankou. Mimochodem, Petr ještě dlouho nechtěl opustit svůj azyl. Sotva ho policisté přemluvili, aby vylez.

Monika se po tomto případu stala miláčkem celé nemocníce. Za hrdinský čin byla dívka odměněna. Boss jí při odchodu darovala luxusní květiny a obálku s penězi. A všemi zbožňovaný chirurg po této kauze z nemocníce odešel. Stal se prý plastickým chirurgem.

PSALI JSME: „POLOŽIL JSEM SYNA NA HRUĎ SVÉ MANŽELKY, ABY NAPOSLEDY POCÍTIL SVOU MATKU“

PŘIPOMÍNÁME: SEDM NEOBVYKLÝCH ZPŮSOBŮ POUŽITÍ POTRAVINÁŘSKÉ FÓLIE