„Můžete ho poslat kamkoli. Už nemám sílu,“ ze všech sil křičela matka

Matka se synem byli pozváni do ordinace ke školnímu psychologovi. Lukáš stál v koutě a dlouho nezvedal oči a maminka byla jak v mlze a skrze něj se ozývala jednotlivá slova psychologa.

Najednou maminka vykřikla ze všech sil: „Můžete ho poslat kamkoliv. Už nemám sílu.“

Lukáš otevřel dveře a běžel dolů po schodech. Chtěl se co nejdříve dostat na ulici.

„Ať zůstane s kým chce. Stejně Víťu, staršího bratra, miluje víc než mě. Učí se dobře a matka ho neustále chválí,“ myslel si Lukáš, když utíkal.

O několik let později Lukač seděl v malé místnosti a díval se na obrazovku monitorů. Někde v pozadí v televizi byl přenos o hledání lidí. Najednou se Lukášuv pohled zastavil na televizní obrazovce a on tam uviděl svou matku.

Maminka plakala a prosila Lukáše, aby se vrátil. Velmi litovala svých slov.

Až do konce dne Lukáš nemohl přestat myslet na uviděné. On pětkrát obešel parkoviště aut, kde pracoval, a pořád myslel na mámu. A nakonec se rozhodl jet do rodného města.

Srdce mu šílené bušilo. Byl doma a nemohl tomu uvěřit. Plaše otevřel dveře do vchodu a začal stoupat k bytu. Nestihl se dostat do bytu, když mu vstříc vběhl Viktor.

A pak vykoukla máma. V náručí jí seděla holčička. Když uviděla Lukáše, nesměle pustila holčičku a šla za ním. Lukáš ji pevně objal a oni začali brečet.

Viktor a malá Anežka se k nim vrhli a začali také plakat. Takhle stáli čtyři v prázdném vchodu a nemohli se vzpamatovat ze štěstí.

Brzy se Lukáš přestěhoval do svého rodného domu, zapsal se na střední školu. Život se zlepšil a všechno se zlepšilo.

PSALI JSME: PŘÍBUZNÍ MĚ NAZVALI SOBECKOU, PROTOŽE JSEM PRO SEBE POPRVÉ NĚCO UDĚLALA

PŘIPOMÍNÁME: KUPUJE POTRAVINY A NESE MAJITELI: SOCIÁLNÍ SÍTĚ OKOUZLIL CHYTRÝ PEJSEK