Můj manžel si stanovil pravidlo: Každý den přichystá seznam věcí, které musím udělat

Naše známost s Nikolasem trvá již dva roky. Byl to lehký letní románek, šťastný jako každý začátek romance. S kamarádkami jsme měly jednoduchý plán: koupit popcorn a sednout si na novou komedii, o které v té době všichni mluvili. Lístky jsme si koupili předem, online, a vybrali jsme si nejpohodlnější místa.

Příjemný večer mi však zkazila nešikovnost mé kamarádky. Vyrazila mi z rukou otevřenou láhev coly a ta se rozstříkla na muže sedícího vedle nás. Byla jsem rozrušená, snažila jsem se z něj otřít lepkavou tekutinu, nejprve vlhčenými ubrousky a pak bavlněným kapesníkem, který jsem našla v hloubi tašky. Mladík naštěstí nebyl hysterický ani pohoršený a oblečení bylo tmavé.

„Nebojte se, do konce filmu to bude suchý, nebude nic vidět,“ ujistil mě. A požádal o telefonní číslo. „Páni, v takové situaci se ani nerozzlobil, nezvýšil hlas a možná si opravdu vyměníme čísla?“ pomyslela jsem si.

Tak jsme se začali scházet. Ukázalo se, že je z dobré rodiny a už mu koupili samostatný byt. Nejdřív jsem mu to přátelsky oplatila, nesnažila jsem se, aby se do mě zamiloval, jen se přidal k naší skupině, a pak se všichni moji přátelé seznámili. Ke skutečnému rande došlo až po několika měsících.

Bylo to v restauraci

Pak film pod širým nebem… A jen tak, bez zbytečných řečí, jsme se seznámili a rozhodli se, že se po roku známosti se vezmeme.

Svatba byla nádherná, výlet ještě lepší. Věděla jsem, že jsem si vytáhla šťastný los. Nikolas mě prosil jen o jednu věc: Ať nechodím do práce. Sní o ženě, která na něj doma čeká s teplým jídlem a stará se o to, jak je upravený a jak se dobře vyspí. Byla jsem dokonce vděčná, protože jsem vystudovala fakultu předškolní pedagogiky, dovedete si představit, jak jsem nechtěla pracovat v mateřské škole?

A tak jsem se doma usadila s hadry, pánvičkami a naběračkami, a jak jsem se z toho radovala! Dům zářil čistotou, zvládala jsem jeden recept za druhým, nebyl to život, ale sen. Ale po několika měsících jsem si uvědomila, že jsem ještě žádnou z těch přítelkyň neviděla. Zdá se, že plánují něco na večer, jen tak se projít, sednout na kofolu no já nemám síly, všechen ten „ideální“ život ze mě vysává všechny šťávy. Otírat listy na pokojových rostlinách a rámy na obrazech, jednou týdně prát záclony, navařit tři jídla, servírovat – něco takového jako restauraci jsem dlouho neviděla.

Stále více jsem se utápěla v každodenním životě, probudila jsem se po šesti měsících. Spolužáci se rozhodli, že se sejdeme, ale můj manžel mi kategoricky zakázal přijet na setkání do školy. Trochu žertem řekl, že především je tam spousta mužů. Za druhé, kdo mu bude podávat jídlo na stůl? Jsem trochu ohromena: opravdu dospělý člověk nemůže sebrat talíř s hotovým jídlem? Ohřát jej v mikrovlnné troubě? Pohádali jsme se, neměla jsem náladu a nikam jsem nešla. Ale pak jsem si uvědomila, že jsem hospodyně. A stejné hospodyně za svou práci dostávají slušné peníze, a já jsem nešla do práce, a peníze od manžela pro osobní potřeby musím žebrat. Prý na co potřebuji oblečení, když nikam nejdu?

Napsal mi dokonce seznam úkolů a doslova mi připomínal, abych otřela dráty na nabíječkách. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a cítila jsem se špatně. Žádné vlasy, žádná manikúra. Dokonce mě přestal líbat před odchodem do práce. Rok manželství mě doslova ždímal jako starou žínku. Kde jsou mé zářící oči? Kde jsou moje upravené vlasy?

Jsem jako naštvaná šedá myš. Kde je moje lahvička parfému? Teď jsem byla cítit tak akorát domestosem… Udělala jsem krok od zrcadla. Složku s osobními dokumenty a notebookem jsem si dala do tašky. Vzala jsem si šperky, které jsem měla před svatbou. Ošuntělé oblečení jsem nechala za sebou, nové jsem neměla už rok. A šla jsem rovnou do salonu.

Všechny peníze, které jsem měla, jsem utratila jen za jídlo, domácí chemii a jestě za účty za služby a vše, co jsem mohla ušetřit jsem dávala stranou. Sečetla jsem všechno, co mi přihodila matka a uvědomila si: tohle je poslední věc, kterou jí beru, jdu si hledat práci.

Pronajala jsem si postel na ubytovně, kde jsem se učila a hledala si stálou práci. První peníze jsem vydělala do dalšího večera.

Manžel volá – prosí mě, abych se vrátila, a přísahá mi lásku. Říká, že teď bude všechno jinak, no já mu nevěřím.

PSALI JSME: 70LETÁ ŽENA CHODÍ DO KLUBŮ A SNÍ SE VDÁT ZA MLADÉHO MUŽE

PŘIPOMÍNÁME: VELMI ZAJÍMAVÁ NABÍDKA OD VLÁDY ISLANDU: JAK MOTIVUJÍ MUŽE K SŇATKU