„Moc chci domů, synku,“ zašeptal muž a rozplakal se

Pan Ivan stál na balkoně a snažil se uklidnit. Před chvíli měl s dcerou velmi nepříjemný rozhovor. Marie trvala na tom, aby se otec přestěhoval do domova důchodců, protože všichni zjevně nemají dostatek místa.

Byt byl opravdu malý. Jen dvě malé místnosti. V jedné žil pan Ivan, v druhé dcera s manželem a dvěma syny ve věku šesti a osmi let.

– Dcero, proč bych měl opustit svůj byt, tvoje tchýně má třípokojový byt, žije sama, tam je pro vás pro všechny dost místa.

– Tati, víš, že spolu nevycházíme. Tam se můj život změní v peklo. To si přeješ? Vždycky jsi myslel jen na sebe! Je ti vše ostatní jedno!

Dcera demonstrativně zabouchla balkonové dveře.

Asi za půl hodiny, pan Ivan usnul na židli stojící na balkoně, ale pak na balkon vešel jeho starší vnuk.

– Dědo, ty nás vůbec nemáš rád, – pronesl rozhořčeně.

– Proč ses tak rozhodl, vnučko?

– Nechceš nám s bráchou dát svůj pokoj a my nemáme kde bydlet.

– Ale přece bydlíte v jiném pokoji, tady v tom bytě, – podivoval se dědeček.

– Uvědomuješ si, že je tam pro nás málo místa. My čtyři žijeme v jedné místnosti. A ty máš celý pokoj, pro sebe. Teda žiješ si tam se psem, kterého miluješ víc než nás, – vnuk se rozplakal a utekl.

Pan Ivan pochopil, že to nejsou slova vnuka, to vše mu vnukli rodiče a on jen opakuje. Z toho si mu udělalo ještě více smutno.

Ještě chvíli muž seděl na balkoně, pak vstal a zamířil do kuchyně, kde byla celá jeho rodina.

– Souhlasím se stěhováním, – unaveným hlasem řekl.

– To je skvělá zpráva, tati! Nechápu tedy proč jsi všem dělal nervy. Kdyby jsi souhlasil hned, všichni by už byli spokojení, chlapci by už dávno měli svůj vlastní pokoj.

– Jen mám jednu prosbu, nevyhazujte psa, nechte ho žít s vámi, je starý a na ulici to dlouho nevydrží.

– Samozřejmě, že mu nikdo neublíží. Já osobně ho budu venčit a krmit. Neboj se. Nemysli si, že my na tebe zapomeneme. Budeme za tebou jezdit každý víkend spolu s tvým psem, aby ses nenudil.

Hned následujíc den byl pan Ivan přivezen do penzionu, o den později mu švagr přivezl věci a předal je přes ochranku.

Penzion se ukázal jako nejobvyklejší domov důchodců. Místnost, kde byl ubytován pan Ivan byla pro čtyři osoby, tam bylo dusno a vlhko. Na postelích bylo staré ložní prádlo a deku už bylo dávno načase vyhodit.

Pan Ivan byl zoufalý, doufal, že dcera přijede na víkend a on všechno zjistí, a bude moci se vrátit domu. Uvědomil si, že v této místnosti nemá co dělat, sestoupil do zahrady, která byla překvapivě dobře udržovaná s lavicemi podél uličky.

Na lavičce se stařec rozplýval nad svým nešťastným životem, takhle na stáří zůstat úplně sám. Slzy se mu valily po tvářích.

– Jste sem přijeli dnes? – zeptala se krásná žena, o něco mladší než byl pan Ivan. – Je vám smutno? Můžu si sednout vedle vás?

– Ano, ano, prosím!

– Taky jsem se nejdřív trápila a dokonce jsem plakala, ale pak jsem se smířila, protože nemám nic jiného. Jmenuji se Naděžda, a jak se jmenuje vy?

– Ivan. Jak jste se sem dostala? – ptal se muž.

– Díky synovci. Děti nemám, manžel zemřel před deseti lety. A synovec se o mě staral, nebo aspoň to předstíral. Byla jsem hloupá a přepsala jsem na něj svůj byt a nakonec jsem se ocitla tady.

Dva senioři ještě dlouho seděli na lavičce a vyprávěli si každý svůj životní příběh.

Celý měsíc čekal pan Ivan na dceru a svého pejska, doufal, že za ním přijedou, ale nic. Jednou zavolal domu, ale nikdo mu neodpověděl. Stařec zamířil k bráně, sám nevěděl proč a uviděl u branky mladíka. Byl to jeho soused Igor. Pan Ivan se k němu vrhl v naději, že zjistí, jak se doma daří. Igor ho také poznal a šel vstříc muži.

– Tady jste pane Ivane a vaše dcera říkala, že jste na vesnici. Věřil bych jí, ale když jsem uviděl, jak váš pes sedí na ulici, hned jsem pochopil, že lže.

– Proč můj pes sedí u vchodu? Igore, já jsem ho neopustil, — rozčiloval se stařec, mluvil potichu a v hlase bylo cítit zoufalství.

– Marie ho vyhodila a teď pes žije na ulici, krmí ho všichni sousedé a vaše dcera se přestěhovala k tchyni a prodává váš společný byt. Jednou jsem ji viděl a zeptal se na vás, na co odpověděla, že teď žijete na vesnici.

– Jak vidíš, nejsem na vesnici. Ona mi ale slíbila, že se o psa postará, přísahala mi.

– Pane Ivane řekněte mi, co se stalo, proč jste tady?

Muž vše prozradil a říkal, že sice dceři nevěřil, ale přesto doufal v její slušnost.

– A teď, kvůli mému neuváženému činu, je můj pes na ulici, – řekl smutně. Chvíli mlčel a pak dodal. – Moc chci domů, synku. Pomoz mi.

– Pane Ivane, pomůžu, určitě pomůžu. Jsem právník a zabývám se podobnými otázkami.

Igor řekl starému muži, aby si sbalil věci a počkal u auta. Muž to rychle udělal a stál na ulici. Když oni nasedali do auta, všimla si je paní Naděžda a rychle se k nim přiblížila.

– Naděždo, odcházím, mám šanci získat zpěv svoje bydlení. Až se vše vyřeší, vrátím se pro tebe a vyzvednu si tě odsud.

Žena se rozplakala. Pan Ivan ji objal a požádal ji, aby mu věřila.

Dostat se do bytu pan Ivan nemohl, dcera změnila zámek, a tak zůstal bydlet v bytě u Igora, který ho na čas ubytoval. Druhý den našel u vchodu svého pejska a se souhlasem majitele bytu ho vzal k sobě.

Nakonec Igor pomohl obhájit právo pana Ivana na byt, kam se muž nastěhoval. Bydlel tam se svým pejskem, zatímco probíhal spor s dcerou. Marie otce obtěžovala, nenechala ho žít normálně, vyhrožovala, dělala skandály. Pan Ivan trpělivě čekal, kdy bude možné byt prodat. Celou dobu navštěvoval v pečovatelském domě Naděždu a pokaždé jí vyprávěl své zprávy.

Postupem času se byt prodal a na obdrženou částku, Igor pomohl koupit dobrý dům v blízké obci, kam pan Ivan spolu se svým pejskem se nastěhovali. Nyní měl nejen svůj dům, ale i zahradu a pěkný výhled. Pes si oblíbil prostornou zahradu, kde se radostně potuloval.

Pár dní po nastěhování přijel Igor a oni spolu jeli pro paní Naděždu, ta na ně čekala s věcmi u východu.

– Naďuško, jsme tady! – křičel z přijíždějícího auta pan Ivan.

K večeru byli doma, Igor téměř okamžitě odjel a pak Ivan vzal pani Naděždu na zahradu, kde vlastníma rukama postavil lavičku s výhledem na rybník.

– Tady budeme žít, Naďuško. Podívej se, kolik je tady radosti. Budeme lovit ryby, chodit po bobulích a houbách.

– Dokázali jsme to naše neštěstí překonat, protože svět není bez dobrých lidí a my dva jsme toho důkazem.

Tak oni seděli a objímali se, až přišla hvězdná noc.

PSALI JSME: MUŽ POŽÁDAL O RUKU SVOU MILOVANOU A BRZY TOHO LITOVAL: PROČ SE JÍ PŘEKVAPENÍ NELÍBILO

PŘIPOMÍNÁME: DCERA ODSOUDILA MATKU ZA TO, ŽE TA CHCE „ODEJÍT DO DŮCHODU“ Z POZICE BABIČKY