Miloš nebyl doma devět let: Když se vrátil, uviděl svou ženu a tři děti

Miloš nebyl doma devět let. Přesně před devíti lety se vrátil domů z týdenní služební cesty, často jezdil pracovně do různých měst. Ale tentokrát se nazpět domů nedostal… Byl nalezen v bezvědomí na stanici. Neměl s sebou žádné dokumenty. V nemocnici byl dlouho na intenzivní péči. Když nabyl vědomí, nemohl si na nic vzpomenout.

Kdo jsem? Kde jsem? Starší paní Marie, která pracovala jako uklízečka v nemocnici, neměla žádné děti, ale celý život o nich snila, vzala tedy Miloše domů a starala se o něj jako o svého syna. Miloš se pomalu vzpamatovával, ale paměť se mu nevrátila.

Po fyzickém posílení začal Miloš pracovat jako robotník na stavbě domů. Umístil ho tam soused Marie, který pracoval jako předák. Miloše nenajali nikde jinde, protože byl bez dokladů. Takže alespoň nějaká pomoc pro starou paní byla.

Miloš seděl ve vlaku směřujícím do jeho rodného města. Srdce mu vyskočilo z hrudi: jen před týdnem si všechno rozpamatoval – po vypití odvaru, který přinesla paní Marie od lidového lékaře. Bál se svých ztracených let. Odháněl zlé myšlenky, ale stále mu lezly do hlavy… Natálka se pravděpodobně vdala a zamilovala se do jiné. A naše děti mě nikdy nepoznají, navzdory všem pokusům… A nikdo na mě nečeká… Miloš zazvonil u dveří, které otevřel pětiletý chlapec. „Dobrý den!“ Pozdravil.

„Ahoj, řekni mi, jmenuje se tvoje matka Natalie?“ zeptal se muž v naději, že Natalie neodešla, ale stále zde žije. „Ano, maminka šla zrovna do obchodu“ odpověděl. A v tu chvíli přiběhli ke dveřím další dva chlapci, jako dvě kapky podobné té první. Bylo možné rozlišit pravděpodobně pouze podle barvy oblečení. Natalie se určitě vdala… Porodila s někým nějaké tři hrdiny… „No, ahoj“ zaslechl hlas Natalie, která se vrátila z obchodu.

Když se obrátil, uviděl své oblíbené oči plné slz, něžném pohledu, jako před devíti lety. A ztuhl na místě… Natalie se zeptala, kde byl. Řekl všechno v dobré náladě… „Chlapci! Poběžte ke mně! Chci vám představit nejdůležitější osobu v naší rodině! Toto je váš otec!“ řekla Natalie veselým hlasem. Děti nechápaly: „jak náš táta?“

Natalie se vrhla na jeho krk a líbala jej… „Neměla jsem naději, že se vrátíš! Hledala jsem tě, ale bylo to všechno marné. Před pěti lety jsem se rozhodla pro umělé oplodnění s pomocí moderní kliniky a doufal jsem, že se vrátíš! Narodili se synové – dvojčata!“ Miloš a Natalie nedokázaly zadržet slzy. Konečně, konečně! Všichni pohromadě! Vzali k sobě babičku Marii, která milovala svá nová vnoučata natolik, že bez nich nemohla žít ani den. Miloš chtěl získat práci, ale Natalie to zakázala! Velmi se bála, že ho znovu ztratí … A tak si společně otevřeli malý obchod, kde společně pracovali, chodili pro zboží a podobně. A synové byli hrdí na to, že nyní, jako všichni ostatní, mají otce! A teď je nikdo nebude šikanovat na ulici – je tam obránce. A je tu s kým hrát šachy!

PSALI JSME: UKÁZALO SE, ŽE JSEM ŠPATNÁ, KDYŽ JSEM KVŮLI MANŽELOVI OPUSTILA PRÁCI

PŘIPOMÍNÁME: „VSADIL BYCH SI NA TO“: JAN HAMÁČEK VYJÁDŘIL SVŮJ NÁZOR, KTERÉ STRANY BY MOHLY SESTAVIT VLÁDU PO VOLBÁCH DO SNĚMOVNY