Manželovi zavolali ze sirotčince a řekli, ať si vyzvedne svou dceru

– Marie, sedni si, prosím, musím ti říct něco důležitého.

Vojtěch se zhluboka nadechl a řekl:

– Dneska mi volali ze sociální služby, moje dcera je v dětském domově…

Marie nečekala nic podobného a řekla:

– Jaká dcera? Od koho? To si děláš srandu?

Marie nemohla uvěřit tomu, co řekl manžel.

Vojta sklopil hlavu:

– Ne, nedělám si legraci. Před šesti lety, když jsme se teprve poznali, chodil jsem s ženou jménem Světlana. Ona mě po roce našla a řekla, že mi porodila Aničku. Nevěřil jsem, šel jsem se podívat a tam i bez testu DNA bylo vidět, že je moje. Volali mi a ptali se, jestli si dceru vezmu k sobě, nebo ne.

– Dobře, pojďme ji nejprve navštívit, společně, – opatrně řekla manželka

Vojtěch byl potěšen reakcí své ženy a když trochu popřemýšleli, rozhodli se jet hned zítra.

Marie se dívala na holčičku a nenašla v ní podobnost s manželem, Anička ve svých pěti letech vypadala velmi malá a hubená. Držela v ruce ošuntělého medvěda, a když se jí na něco ptali, schovávala obličej mu do srsti.

Ukázalo se, že Anička byla odebrala matce, protože ta vedla příliš chaotický život, o dceři ani nepřemýšlela, nicméně řekla, kdo je otec a už se nedalo nic dělat.

Marie viděla odhodlání svého manžela vzít holčičku k nim, dlouho se ho snažila odradit, ale Vojtěch jednou vypálil:

– Nemůžeš porodit sama, tak mlč, a já vlastní dceru nenechám v sirotčinci, nelíbí se mi to, tak jdi pryč, já to zvládnu sám.

Tato slova byla velmi urážlivá, ale na kterou stranu se nedívala, manžel měl pravdu. Vojta vždy chtěl děti a ona nemohla mu je porodit.

Anička se ukázala jako velmi klidné dítě, seděla si v koutku, svému medvědovi něco šeptala.

Vojtěch se také velmi změnil. Dříve hned na prahu domu šel k Marii s polibky a objetím a pak k dceři. Anička se nejdřív toho obávala, pak si zvykla a začala za ním chodit jako ocásek.

Marie samozřejmě byla velmi rozrušená, žárlila svého manžela ke dceru a dokonce i manžel začal reptat, a jednoho dne, zatímco dcera byla venku, řekl:

— Jsi k Aničce velmi chladna, neusmíváš se na ní. Ona potřebuje milující matku, a ne tetu nějakou.

Marie tato slova doslova porazila:

– Já nejsem její matka. Když to nechápe, tak já tedy jdu od vás ke své matce, žijte si tady sami spolu jak chcete!

Po těchto slovech Marie sebrala své věci a odešla.

Ona si myslela, že za ní Vojta přiběhne a bude prosit, aby se vrátila, ale ne. Týden uplynul, další a on jí ani nezavolal.

Marie pořád plakala, maminka ji zpočátku uklidňovala, ale rozchod v rodině dcerky nemohla dopustit.

– Nerozumím ti, dcero, vždyť jsi přece žena, za co ta chudinka může? No, od jiné ženy je a co? Budeš ji vychovávat, bude ti říkat máma. No stalo se, ale musíš být moudřejší přece. Když miluješ svého manžela, tak máš milovat i jeho dceru.

Marie vešla na dvůr, Vojta něco opravoval v garáži, vedle seděla Anička a radostně si hrála se svým medvědem.

Vojta si všiml Marie, ale dělal, že jí nevidí. Marie se zastavila na pul cesty a pak se Anička zvedla, vzala otce za ruku a vedla ho přímo k Marie.

– Rychle se usmířte, – řekla Anička a spojila jim ruce.

– Odpusťte mi, – rozplakala se Marie.

Vojtěch ji objal jednou rukou a druhou přitáhl Aničku, Marie se rozbrečela a také malou objala.

Dlouho stáli v objetí, až se Anička začala nudít a řekla:

– Míša a já chceme jíst.

Vojta s Marie se rozhlédli a všichni šli přátelsky do domu, nakonec se stali jednou rodinou.

PSALI JSME: PLNOŠTÍHLÁ ŽENA DONUTILA CELOU RODINU K HUBNUTÍ: JAK VYPADAJÍ TEĎ

PŘIPOMÍNÁME: „CHCETE CESTOVAT, NEMĚLI BY JSTE RODIT DĚTI“: RADILA SPOLUCESTUJÍCÍ VE VLAKU