Manželovi rodiče přijeli k nám na jeden měsíc a žijí s námi už rok: Manžel nechce je vyhodit, a žádá o to mě

Když začala první vlna koronaviru, přišli k nám bydlet rodiče manžela. Žijí v obci, kde není moc dobrá zdravotní péčí, a tak se tam báli zůstat. Rozhodli jsme se, že s námi provedeme karanténu a až to skončí, vrátí se k době domu.

Odmítnout jsme nemohli, sami jsme byli vážně vyděšení, protože nikdo nevěděl, co je to nemoc a jak je nebezpečná. Ale teď, když se vše víceméně ustalo, je čas se vrátit domů, a nikdo nespěchá. Tchyně už v kuchyni hospodaří, což mě neskutečně štve. Tchán zase strašně rád poučuje, on vždy rozdává rady a všude si strká nos.

Syn se mu vyhýbá, a manžel se snaží nevstupovat do diskuse s tátou. Manžel mě žádá, abych rodičům naznačila, že je načase jet domu. Ale proč to musím dělat právě já?

Je pravda, že i mě štve tato situace. Ne proto jsme si vzali hypotéku na byt, abychom mohli žít s rodiči mého manžela. Tento příběh s koronavirem, jak ho chápu, není jasné kdy skončí, takže podlé mě, by to už mohlo skončit.

Ale říct o tom rodičům nikdo nemůže. Manžel chce zůstat dobrým synem a převáží veškerou zodpovědnost na mě, a já věřím, že se svými rodiči se musí vypořádat sám.

Nebo se mýlím a musím je sama vykopnout za dveře? A jaká správná slova si vybrat, aby byla účinná a ne velmi urážlivá?

Vždyť to jsou už starší lide, nikdo neví jak na to budou zareagovat, a já nechci aby mi to zbytek života vyčítali.

PSALI JSME: ZAZVONIL ZVONEK A ZA DVEŘMI STÁLA NEZNÁMÁ ŽENA S DÍTĚTEM: „TO JE DCERA VAŠEHO MANŽELA“

PŘIPOMÍNÁME: „NEMILUJI SVÁ VNOUČATA, JSEM K NIM LHOSTEJNÁ“: PŘÍBĚH 54LETÉ BABIČKY