Máma se ke mně chtěla přistěhovat, ale já ji nepustila dovnitř

Neměla jsem lehké dětství, vše začalo tak, že se matka s otcem rozvedla, když mi bylo šest let. Důvod rozvodu neznám – matka o tom nikdy nemluvila a otce jsem už nikdy neviděla, ale můžu hádat, že to byla nejspíš matčina vina – byla taková, že kdyby šlo o mého otce, byla by se do něj pustila. Nedivila bych se, kdyby to byl jiný muž, protože téměř okamžitě po tátově odchodu přišel do naší rodiny strýc Dalibor. A tento milý strýček se neobjevil jen na obzoru, ale doslova měsíc po tátově odchodu se k nám nastěhoval i s jeho věcmi.

Brzy se matka s otčímem vzali a narodila se Veronika – moje mladší sestra. Dělilo mě od ní osm let. Od narození byla nějakým způsobem morálně narušená. Od dětství měla špatnou povahu a matčin přístup ji ještě zhoršoval. Veronika byla velmi rozmarná a rozmazlená, zkrátka milovaná dcera. A moje matka se na mě pouze zlobila – rušila jsem ji v jejím dokonalém světě s její dokonalou rodinou. Jednou mi řekla, že by mě dala do sirotčince, kdyby si nevážila pověsti své rodiny.

Pro Veroniku jsem se stala služebnou – vyper mi plínky, nakrm mě, pak mě vezmi na procházku, odveď mě do školky, vezmi mě na kroužek. Čím byla Veronika starší, tím víc povinností jsem měla. Poté, co začala chodit do školy, jsem s ní začala dělat domácí úkoly, kromě toho, že jsem ji vodila do školy a krmila. Neměla jsem žádný vlastní čas. K tomu všemu jsem dělala všechny domácí práce – žehlila, vařila, uklízela.

A můj postoj byl takový, že musím platit za všechny sestřiny chyby. Nebyla to chyba Veroniky, že rozbila okno, ale moje chyba, že jsem nedávala pozor. Veroniku jsme oblékali jen do nového oblečení – já jsem nosila jen to, které mi dali kamarádi, a bylo jedno, jestli je to správná velikost, nebo ne. Koláče pro sestru, klobása pro sestru – já jsem velká holka a můžu jíst ovesnou kaši, a ona je rostoucí tělo. To vše i přesto, že naše rodina nebyla nejchudší – nechci říct, že peněz bylo mnoho, ale můj nevlastní otec, matka a sestra alespoň jednou ročně odjeli na dovolenou a dali mi zásobu ovesné kaše na několik týdnů.

Vzdělání jsem samozřejmě nedostala – jakmile jsem dokončila školu, bylo mi řečeno, že mám jít do práce a platit si nájem a životní náklady sama. Matka mě zaměstnala jako prodavačku – pracovala jsem měsíc, pak dva měsíce a neviděla jsem žádné peníze. Všechno mi sebrali a vyhrožovali, že strávím noc na ulici. Pracovala jsem hodně, skoro každý den, a dostávala jsem dobré peníze a také jsem se mohla najíst a obléknout, ale nejedla jsem lépe a neměla jsem nové věci.

Ve čtvrtém měsíci jsem ztratila trpělivost díky svým kolegyním – pracovala jsem se staršími ženami, které mi daly mozek do pořádku. Tajně jsem si našla pokoj v obecním bytě, počkala na výplatu a pronajala si ho, odešla z rodného domova a dala výpověď – doslova ten samý den jsem dostala novou práci. Všechno bylo uděláno tak, aby nevěděli, kde jsem odešla ani s kým. Jednou jsem je viděla až poté, co se odhlásili z bytu, a to v tichosti. O své sestře jsem také neslyšela mnoho, ale zjevně byla to „slavná“ osoba.

Nebudu podrobně popisovat další roky mého života, ale oženila jsem se, otevřela si vlastní obchod s potravinami, který jsem nazvala „domov“. Není největší, ale přináší stabilní dobrý příjem, narodila se mi dcera a pak syn. A můj manžel je zlatý důl, je to velmi dobrý člověk a otec. Zároveň vydělává slušné peníze, takže bydlíme ve čtyřpokojovém bytě. Své příbuzné nevidím ani neslyším – jednou za sto let napíšu matce pohled bez zpáteční adresy, že se mám dobře, a to je vše. Ale hned bych chtěla říct, že navzdory tomu, že teď je u mě všechno v pořádku – nebylo tomu tak vždycky. Byly doby, kdy jsem neměla bydlení, kdy jsem byla nezaměstnaná a hladověla, kdy jsem měla vážné zdravotní problémy a nemohla jsem pracovat ani platit za bydlení.

A pak se předloni objevili moji příbuzní a já se dozvěděla „zvláštní“ příběh. Ukázalo se, že v průběhu let mě nikdo neztratil z dohledu – moje dobrá kamarádka, se kterou jsme komunikovali až do předloňského roku, kdy se to provalilo se rozhodla, že prostě musí nahlásit mé matce, co a jak se mám, kde jsem, kolik vydělávám a kde bydlím. A ukázalo se, že moje matka o všem věděla. Ani jednou za mnou do nemocnice nepřišla, nepomohla.

Když máma zjistila, že se mi daří strašně se rozzlobila. Předloni mi bylo 38 a Veronice 30 – moje sestra je velká holka, ale její život není šťastný – nemá práci, nemá rodinu, sedí na krku své matce. Otčím také odešel a prý já jsem na tom tak dobře, že mě ani nezajímá rodinný život a nechci jim pomáhat. Mohla bych si vzít na starost sestru, která by měla na starosti můj obchod – tady jsem se opravdu pobavila, mám obchod pro dvě prodavačky – jedna na jednu směnu, druhá na druhou, a jedna z těch prodavaček jsem já.

Nevím, kdo byl iniciátorem tohoto nápadu, ale moje matka ze strachu, že najednou nebude a já přijdu s bohatým a drzým obličejem a vyhodím mou sestru z domu, rozhodla, že je třeba se postarat o vše předem. Nerozhodla se napsat závěť – a co když to ještě zpochybním?

Matka tedy byt přepsala rovnou na mou sestru a ta si hrdě myslí, že mě do toho namočila. Moje sestra se stává majitelkou vlastního bytu a bere si odvahu. Maminčino štěstí ale netrvalo dlouho – moje „chytrá“ sestra na každém rohu vytrubuje, že teď má vlastní byt, ale zapomíná říct, že má přídavek v podobě temperamentní maminky. Pak se objeví záviděníhodný ženich z ciziny, který začal sestře lichotit a požádal ji o ruku.

A pak svatba a její manžel, který se nastěhuje ke své ženě a přivleče s sebou celou rodinu – a z maminčina bytu se stane obecní byt, kde se musí stát fronta na záchod. To všechno se jí nelíbilo a když zapomene, že tam byla nikdo, začala se kroutit a všechny vyhazovat – včetně zetě, ale zeť to v noci před Veronikou tak dobře odpracoval, že sestra neměla na výběr. Matku vyhodili i s jejími věcmi, vyměnili zámky a matka si začala uvědomovat, co udělala. A pak si zjistila moji adresu a začala mě napadat – hodiny jsem ji nechala sedět před vchodem, pak přišla do obchodu a udělala tam obrovský skandál a teprve policie ji odtamtud vyvedla. Stála před školou, a když moje děti vyšly ven, řekla jim, jaký jsem špatný člověk, a nechala jejích nebohou babičku na ulici.

Útočila na mě přes půl roku, někdy se vyzývavě usadila ke spánku poblíž mých dveří. To prostě nešlo – obtěžovali jsme tu nešťastnou policii, kterou jsme volali každý den. Pak už to manžel nevydržel a slíbil jí spoustu zajímavých věcí – pak se uklidnila. Teď běhá po městě jako pejsek a štěká na naše známé, které zná. Pokud vím, matka chodí k soudu už několik let – snaží se získat zpět svůj byt, ale zatím neúspěšně. Mnoho mých přátel mě odsuzuje – jak jsem to mohla udělat své matce, ale já věřím, že každý čin, volba a rozhodnutí má své následky. Ona na mě nemyslela – tak proč bych já měla myslet na ni?

PSALI JSME: MŮJ MANŽEL SI STANOVIL PRAVIDLO: KAŽDÝ DEN PŘICHYSTÁ SEZNAM VĚCÍ, KTERÉ MUSÍM UDĚLAT

PŘIPOMÍNÁME: ŠLA JSEM VYNÉST ODPADKY, ALE VRÁTILA JSEM SE VDANÁ A SE 2 DĚTMI