Když mě odvezli sanitkou, příbuzní nechali mého syna napospas osudu

Nerada na tento okamžik svého života vzpomínám, je pro mě nesnesitelně bolestné uvědomit si, že nikdo kromě nás naše děti nepotřebuje.

V tento den jsme byli s manželem a synem na procházce. Ale najednou mě začalo hrozně bolet břicho. Vrátili jsme domů. Manžel usoudil, že bolesti jsou z hladu, že se prostě musím najíst. Pojedla jsem, ale stále mi bylo špatně, i když jsem ležela. Manžel zavolal lékaře, i když jsem dlouho odolávala.

Doktor mě prohlédl a rozhodl, že musím být hospitalizována. Manžel ale musel zůstat doma se synem, bylo mu tehdy teprve 1,3.

Celou cestu jsem se bála, jak je tam beze mě, protože jsem ho kojila, nakrmit ho byl skutečný problém. Zavolala jsem rodičům a řekla: „Mami, jedu do nemocnice, bolí mě břicho. Táta mě bude moci vyzvednout z nemocnice za hodinu?“

„Samozřejmě, řeknu mu to.“ A pak slyším tátu na pozadí: „Cože? Kam mě pošleš, nikam nepojedu!“ Moji rodiče vědí, jak mě podpořit. Ani se mě nezeptali, jestli nepotřebuji pomoc. Já jsem doufala v jejich podporu.

V nemocnici mi udělali ultrazvukové vyšetření a ukázalo se, že je to zánět slepého střeva. Zavolala jsem manželovi a řekla mu o operaci. Vše proběhlo v pořádku, probudila jsem se v pokoji. Lékaři mi řekli, že budu muset zůstat v nemocnici asi týden. Moje první myšlenky byly: „Jak bude můj syn beze mě?“

Zavolala jsem manželovi. Řekl, že syn neustále plakal, doma žádná dětská výživa nebyla. Neví, co má dělat, protože můj otec odmítá koupit a přinést dětskou výživu. Zavolala jsem tátovi i mámě a v slzách jsem prosila, aby přivezli a požádala jsem mámu, aby zůstala s manželem a synem, protože můj muž byl v takové situaci poprvé.

V důsledku toho přivezl táta dětskou výživu, ale odmítl zůstat. Máma také nepřišla pomoci. A v následujících dnech u nás maminka ani tatínek ani jednou nebyli, nenavštívili svého vnuka, nezeptali se, jak se tam mají.

Moje tchyně přijela druhý den z jiného města. A se vším pomáhala, vařila a uklízela. Jsem jí za to vděčná. Ale když mě všichni společně navštívili v nemocnici, syn se začal natahovat ke mně a já ho nemohla ani vzít, protože to nebylo možné, tchyně řekla mu to, z čeho mám dodnes ránu na srdci: „Co, tvoje máma tě opustila? Opustila?“

„Co to melete? Jsem v nemocnici, odvezli mě se zánětem slepého střeva!“ Nechápu, proč mi ubližovala? Byly i bolestné okamžiky, kdy jsem volala manželovi, ale usnul se synem. Tchyně zvedala telefon a drze říkala: „Proč voláš a voláš? Oni spí.“ JÁ JSEM JEN CHTĚLA SLYŠET HLAS SVÉHO SYNA!

Jsem vděčná své tchyni, že v tomto těžkém období nenechala manžela a mého syna, a jsem vděčná svým rodičům, že mě navštěvovali v nemocnici.

Rodiče jsou takoví, jací jsou. A někdy závidím těm, kteří mají 100% spojení, lásku, podporu a porozumění se svými rodiči. Moje rodina je můj manžel, můj syn a naše kočka. A buduji si svůj vlastní život!

PSALI JSME: „MAMI, MÁŠ JEŠTĚ JEDNOHO SYNA, TAK AŤ ON POMÁHÁ“

PŘIPOMÍNÁME: NECHÁPU, JAK MI TO MŮJ SYN MOHL UDĚLAT. NEMŮŽU MU TO ODPUSTIT