„Jsou to trojčata“: Ředitel dětského domova byl velmi překvapen, když uslyšel, že chceme adoptovat všechny tři dívky

Jmenuji se Mila. Můj manžel se jmenuje Saša. Vzali jsme se před sedmi lety. Svatba byla krásná a veselá. S manželem jsme chtěli velkou rodinu.

Byla jsem dvakrát těhotná, ale neúspěšně. Druhé těhotenství bylo mimoděložní. A po operaci mi lékaři řekli, že už nebudu mít děti.

Náš zármutek byl obrovský. Začali jsme žít pro sebe. Ale nyní je nám už třicet let. Máme vše, co potřebujeme: byt, chatu, dvě auta. Jezdíme na dovolenou dvakrát ročně. Ale v životě cítíme nějakou prázdnotu …

Jako první začal o adopci mluvit Sasha:

„Milo, co kdybychom si vzali dítě z dětského domova? Všichni mají děti … a všichni mluví o kočárcích, koloběžkách a animovaných filmech … také bych chtěl vychovávat dítě …“

„Sašo, přemýšlela jsem o tom, ale nějak jsem se ti to bála nabídnout … A koho chceš? Chlapce nebo holčičku?“

„Je mi to jedno, ale pravděpodobně chci víc holčičku, chci ji vychovávat jako princeznu!“

Souhlasila jsem.

Začali jsme si vyřizovat dokumenty. Povolení k adopci jsme dostali velmi rychle. A pak přišel ten slavnostní den, kdy jsme se šli podívat na děti v dětském domově.

Když jsme tam přišly, děti si hrály na hřišti. Stáli jsme v dálce a dívali jsme se na ně. Najednou jsem pocítil, že mě někdo táhne za sukni. To byla blonďatá holčička s pihami. Bylo jí 3-4 roky. ​Usmála se a zeptala se mě:

„Nejsi náhodou moje máma?“

Nemohla jsem zadržet slzy. Ani jsem nevěděla, co mám odpovědět.

„Ano, zlatíčko, tvůj táta a já jsme si pro tebe přišli!“

Šli jsme k řediteli dětského domova. Když viděl tuto malou holčičku s námi, zavrtěl odmítavě hlavou a pozval nás do své kanceláře, abychom si promluvili. Učitelka vzala dítě.

„Vite … Je to trochu složitější … tato dívka není sama …“

Přerušila jsem ho:

„Tak co, vezmeme si dvě děti! Má bratra?“

„Ne, má dvě sestry … Jsou to trojčata. Vezmete si je všechny?“

Saša a já jsme jen zamrkali očima. Tři stejné princezny?

„Vzdali se jich rodiče?“

„Jejich matka zemřela při porodu. Nikdo si je nevzal jako miminka. Kdo chce tři děti najednou? Ale rozdělit je prostě nemůžeme!“

„My chceme!“ řekl Saša a vstal ze židle.

„No tak, už nám je ukažte! Jak se jmenují?“

„Maša, Daša a … Saša … vaše jmenovkyně“

Spěchali jsme k dětem. Okamzitě s námi zacházely jako s vlastními rodiči. Brzy jsme šli společně vybírat nový byt. Naše velká rodina potřebovala vetší byt!

PSALI JSME: KAŽDÝ VEČER PĚTILETÁ DÍVKA ODCHÁZELA Z DOMOVA: JEDNOU SE OTEC ROZHODL JI NÁSLEDOVAT A ROZPLAKAL SE, KDYŽ ZJISTIL, KAM CHODÍ

PŘIPOMÍNÁME: RODINA SI ADOPTOVALA MALÉHO CHLAPCE, PO ŠESTI LETECH JIM ZAVOLALI A POŽÁDALI JE, ABY SI ADOPTOVALI JEHO SESTRU