Je mi přes 65, mámě skoro 90 a my stále žijeme spolu

Můj manžel zemřel přes osmi lety a od té doby z rodiny zůstala jen máma. Koneckonců, děti se již dávno staly samostatnými, odjely do jiných měst, musíme my, dvě staré ženy, žít společně.

S matkou jsem tuto životní cestu začínala, s ní vlastně i skončím. Matka, navzdory věku, je schopna se postarat sama o sebe, ale mentální schopnosti již nejsou stejné jako předtím.

Nikdo z jejích kamarádek není naživu. Máma dost často je naštvaná, a na vše nadává, a tak s ní není o čem mluvit.

Můj den začíná vždy stejně. Musím pomalu vstávat, a kam už mám spěchat? Jdu do kuchyně, zapnu konvici a rádio. Máma se také pomalu zvedá z postele. Většinou jí musím pomoct.

Dělat čaj, namažu máslo na chleba a mlčky snídáme. O čem s ní budeme mluvit? Nikam nechodíme, nic nevidíme, nikde nejsme. Probrali jsme všechno možné. Leda pár obyčejných vět si můžeme říct. Zapneme televizi, aby aspoň něco mluvilo v našem bytě.

Zda si něčeho litují? Není čeho litovat. Spíše přicházejí různé myšlenky o minulosti. Můžeme jít ven a projít se. Ale jen do obchodu. Kam jinam máme chodit, a hlavně na co? Brzy zůstanu sama na tomto světě. S konvicí, televizí a tabletami.

Prázdnota a jen. A kde je to světlo na konci tunelu? Někdo říká, že pokud je život daný, musíš žít. A na co? Nikdo to neví. Na tuto otázku nikdo neodpoví.

Ještě žiju ve vzpomínkách, jak jsem byla malá a maminka ještě mladá. Tehdy jsem si naivně myslela, že to tak zůstane navždy. A jak rychle se všechno změnilo…

PSALI JSME: ŽENA ZAČALA MÍT PODEZŘENÍ, ŽE JEJÍ MANŽEL MÁ JINOU, ROZHODLA SE HO ZKONTROLOVAT A SCHOVALA SE POD POSTEL

PŘIPOMÍNÁME: MATCE SE NELÍBILA PŘÍTELKYNĚ JEJÍHO SYNA A ONA POMLUVILA JI PŘED NÍM, ALE PO NĚKOLIKA LETECH SE ZNOVU SETKALY