„Je mi 30 a matka mě nechce pustit ven. Žádný osobní život, žiji pro její zájmy”

Asi je to moje chyba, měla bych být tvrdší, ale to nedokážu. To je důvod, proč ve svých třiceti letech nemám žádný soukromý život, žiji s matkou a jen s jejími zájmy. Nemůžu ani zůstat venku s kamarádkami, máma by všechny obvolala a sama mě dostala až do nemocnice.

V mém životě nebyl žádný otec, matka se o něm nikdy nezmínila, říkala, že rodila sama. Jako dítě jsem byla velmi nemocná, přišla na mě všechna nachlazení, měla jsem všechny neštovice, spálu a černý kašel. Do školky jsem se svým slabým zdravím nechodila, takže se o mě musela starat maminka.

Pokud vím, vždycky nás živili prarodiče. Oba měli dobrou práci, takže byli schopni zajistit mé matce a mně slušný život. Moje matka byla vystudovaná hudebnice ve hře na klavír, ale když jsem byla malá, nepracovala a vystoupení měla až v mých patnácti letech.

Matka se mnou třásla a vše, co se mi stalo, brala velmi ostře. Po rozbitém koleni jsem nesměla jít sama na procházku na dvůr, po bolesti v krku jsem si nesměla koupit zmrzlinu. Byla jsem vychován v lásce, ale velmi konzervativním způsobem. To se odráželo v mých názorech, oblečení a zálibách.

Po škole jsem se vydala v matčiných stopách a studovala hudbu. Od malička se se mnou učila hudbu, hudební škola byla samozřejmostí. Kvůli matčině zvýšené úzkosti jsem měla na dvoře nebo ve škole jen málo kamarádů, protože jsem měla zakázáno stýkat se s chlapci. Matka všude viděla zločince a dívky lehkých mravů a snažila se mě od nich držet dál.

Nějak jsem si na tento rytmus života zvykla. Učila jsem se hudbu, hodně jsem četla, jezdila k prarodičům, chodila na koncerty a do divadel. Jasně jsem se viděla v aristokratických hrdinkách 19. století, chyběly mi jen plesy.

Moje studentská léta probíhala stejně hladce jako ta školní. Můj dědeček mě dal pracovat do dětské hudební školy. Ráda jsem pracovala s dětmi a maminka byla ráda, že mé kolegyně jsou většinou dospělé dámy. Moje přátelství byla špatná – od vysoké školy jsem se přátelila se dvěma dívkami, ale kvůli matčiným zásadám jsem se s nimi nemohla často vídat.

Asi před pěti lety jsem se zamilovala, měli jsme nového učitele na kytaru, byl okouzlující a velmi podobný hrdinovi mých oblíbených knih. Vztah však neměl trvat dlouho. Několik schůzek skončilo hrozným skandálem ze strany mé matky.

Poprvé mi volala každých deset minut, což mě přivádělo do rozpaků, nemohli jsme si povídat a užívat si vzájemné společnosti. Podruhé jsem telefon vypnula, čehož jsem velmi olitovala, protože když jsem se vrátila domů, čekala na mě sanitka, matka stihla obvolat všechny nemocnice, policii, kolegy a přátele. Málem ji ranila mrtvice.

Třetí rande se nekonalo. A poprvé jsem se na matku zlobila. Dokonce jsem se od ní odstěhovala ke kamarádce, která mě podpořila s tím, že je nejvyšší čas a že to můžeme udělat společně. Máma mi pořád volala, ale já jsem s ní nemluvila, protože jsem se bála, že ztratím nervy, jen jsem jí napsala, že jsem v pořádku.

Chodila za mnou do práce, chrlila na mě tiché záchvaty vzteku a pak přece jen skončila v nemocnici. Prakticky jsem žila v jejím pokoji, proklínala se k smrti a připadala si jako nevděčná mrcha, která ublížila člověku, který mi byl nejbližší.

Odstěhovala jsem se. Naléhala na mě, abych zůstala, protože kdybych se vrátila k matce, nikdy bych se nedostala z její péče. Měla pravdu.

Je mi třicet let a žiji podle zájmů své matky. Chodíme do divadla, na koncerty, jezdíme spolu na dovolenou. S kamarádkami skoro nikam nechodím, s muži se nesetkávám a mám velký strach. Chci odejít, žít svůj život, ale bojím se, že se s tím matka nesmíří a já si neodpustím, že jsem způsobila její smrt.

Ráda bych byla přísnější, ale k mé velké lítosti to nejde. Bojím se, že budu opakovat její osud – nevidím jinou možnost, jak nezůstat ve stáří sám.

PSALI JSME: DĚTI KE MNĚ JEZDÍ JEN ODPOČÍVAT, ANI SE NEPTAJÍ, JESTLI POTŘEBUJI NĚJAKOU POMOC

PŘIPOMÍNÁME: “PROČ BYCH MĚLA DÁVAT NEVLASTNÍMU BRATROVI AUTO, VŽDYŤ HO MŮŽU POUŽÍVAT SAMA”: MÁMA SE MNOU PŘESTALA MLUVIT, KDYŽ JSEM ŘEKLA NE