„Jakmile jsem dostala byt, rodiče si na mě rychle vzpomněli a vrátili se do mého života“

V rodině jsem byla jediná dcera, moje dětství bylo opravdu šťastné. Věděla jsem, že mě rodiče milují, babička s dědou hýčkají.

Děda a babička žili v Podkrkonoší. Každé léto jsem za nimi jela, užívala si hor, slunce a myslela jsem si, že to tak bude celý život. Bohužel, život měl jiné plány.

Všechno bylo skvělé, ale v jednu chvíli se můj život dramaticky otočil. Máma byla těhotná. Nikdo už nečekal na takový obrat, všichni jí gratulovali, teď se z maminky stala favoritka rodiny. A když lékaři řekli, že bude chlapec, všichni se prostě zbláznili, ukázalo se, že otec snil o synovi už mnoho let.

A pak se narodil bratr a já jsem se okamžitě stala „No ty jsi už velká,“ často jsem slyšela od rodičů. Všechna jejich pozornost patřila bratrovi, všechna dobrá slova, veškerá láska. Byla jsem nadbytečná a moje dospívání jen přidávalo problémy. Bylo mi řečeno, abych si sama pomáhala ve škole i doma.

Babička s dědou se na to podívali, a odvezli k sobě domu. A včas, brzy bych se tam zbláznila. Puberťáci se vždy cítí jako dospělí. Osm let jsem s nimi žila. Vystudovala tam i školu a také i na střední jsem šla poblíž domu babičky a dědy.

A máma a táta za těch osm let zavolali… dvakrát!!! Dvakrát! Prostě na mě zapomněli, namalovali si obrázek, že jsem v pořádku, přesvědčili se, že nic nepotřebuji.

A my s babičkou a dědou jsme moc dobře nežili. Děda byl vážně nemocný.

Stala jsem se oporou babičky, seděla jsem s ním, stíhala jsem práci i studium. Šetřili jsme i na jídle, jen aby na léky stačily peníze.

A pak onemocněla i babička. Vzala jsem si zase všechny starosti na sebe: péči i léky. Je pravda, že babička rychle odešla za dědou do nebe. Zanechala však na mě závěť.

Ať má pravdu, nebo ne, každý si myslí něco jiného. Maminka se rozčilovala, proč polovina bytu se nedostala bratrovi. A já si myslím, že to byl babiččin byt, to je na ní na koho napsala závěť.

Ale máma a táta se okamžitě objevili.

Požadují prodat byt a peníze rozdělit na polovinu: bratr potřebuje samostatné bydlení. A já chci dál žít tam, kde jsem zvyklá. Kde mě milovali. Kde jsou babiččiny věci.

Proto se ani nehodlám měnit byt, i když máma se teď nosí po právníci v naději, že ten nějak dokáže změnit závěť.

A mně je té cele situace líto: proč všechny povinnosti a péče o prarodiče byly na mě a teď ještě tomu klukovi, který je mi cizí, něco dlužím?

PSALI JSEM: “MÁM SE VYHÝBAT HOREČKOVITÝM ONEMOCNĚNÍM”: ZUZANA BUBÍLKOVÁ PROZRADILA, PROČ SE NENECHÁ OČKOVAT

PŘIPOMÍNÁME: UBLÍŽILA SVÉMU OTCI: A TEĎ, O 25 LET POZDĚJI, JÍ UDĚLALI TOTÉŽ