Hodně se stydím za to, že mám takové děti

Mám dospělého syna a dceru, kterým jsme s manželem umožnili studovat, přispěli jsme jim na koupi bydlení a také jsme pravidelně hlídávali vnoučata. Momentálně bydlím sama, můj manžel zemřel před pěti lety.

Mám malý důchod, který sotva stačí na to, co potřebuji, občas ale, když musím kupovat léky, doslova šetřím na jídle.

Děti moc dobře vědí, že mám malý důchod, ale nikdy mi nenabídly pomoc.

Jednou jsem se zmínila, že by mi mohly platit napůl energie, vždyť po mé smrtí zdědí tento byt. Syn se tvářil, že nepochopil, co jsem naznačovala a dcera řekla, že sama sotva zvládá platit za svůj byt.

Jenže jak tomu mohu uvěřit, když každý rok s rodinami jezdí na dovolenou do zahraničí, a to teď nemám na myslí Egypt, ale opravdu drahé destinace.

Mají auta, která také vyžadují péči a investice, ale přesto nechtějí jezdit do práce MHD-čkem, není to pohodlné. Mohli by tak podstatně ušetřit.

Dcera si každý měsíc ráda kupuje nové oblečení, vnučku rozmazlují penězi, dávají ji větší kapesné, než je můj důchod. Ohledně syna ani nechci nic říkat, protože tam o všem rozhoduje snacha a on i kdyby chtěl pomoct, tak ta to nedovolí.

Když mi sousedka vypráví, jak ji dětí přispívají na energie, nakupují ji jídlo a již několik let po sobě ji platí dovolenou u moře, přijde mi to líto, protože já svým dětem pomáhala stejně tak, jako ona.

Kdysi jsem si u ní půjčovala peníze a teď se stydím, protože mám obavy, že by se mohla zeptat, proč mi moje děti finančně nepomáhají.

Vzpomínám si, jak nám se sestrou naše rodiče pomáhali vším, čím mohli, avšak jsme jim také děkovaly, nikdy jsme k nim nešly s prázdnými rukami, kromě potravin jsme jim také kupovaly uhlí a dříví na zimu, a později jsme jim zařídily a zaplatily zavedení plynu.

Nikdo nám nic nenaznačoval, samy jsme věděly, že je to potřeba a já jsem asi nezvládla své děti vychovat správně.

Ráda bych se nastěhovala k dceři na rok nebo dva, mohla bych tak pronajímat svůj byt, našetřila bych si peníze a možná bych za ty peníze i dožila do smrti, jenže mám strach ji to říct.

Přestože velikost její bytu umožňuje, abych tam bydlela, nebyl by to problém.

Nevím, jak ostatní důchodci zvládají přežit za svůj důchod. Já se snažím, ale nedaří se mi to, i když hodně šetřím. Když byl manžel ještě naživu, pracoval i v důchodu, jenže namísto toho, abychom si trochu odložili peníze na stáří, všechno jsme dávali dětem. Ony to v té době víc potřebovaly. A takhle mi to teď vracejí.