Dnes je mé babičce 90 let. Ale je to smutný svátek

Myslím, že jsem vyrostla teprve před dvěma lety. Když jsem opravdu pochopila, že všechno projde a nikdo není věčný. 8. září 2019 mi naposledy zavolala babička, aby mi poblahopřála k narozeninám.

Pak děti onemocněly a asi dva týdny jsme babičce nevolali. A pak jsem zjistila, že během této doby se něco stalo s její hlavou. Lékaři sami přesně nevědí, co se stalo. Pravděpodobně je to druh mrtvice.

Od toho dne se babička začala postupně proměňovat v dítě, každým dnem víc a víc. Lékaři řekli, že mrtvice vyvolala demenci a nedá se s tím nic dělat. Stáří. Babička zapomínala jíst, užívat včas léky, někdy zapomínala, kam jde a proč. Pak se situace ještě zhoršila. Někdy svoji rodinu nepoznávala a začaly halucinace.

A pak nepřesně vstala z postele a upadla. Výsledkem je zlomenina krčku stehenní kosti. V tomto věku operaci nikdo nedělá. A od té doby se babička stala upoutána na lůžko, téměř před rokem a půl.

Pět minut vědomí, pak nějaké epizodické halucinace, pak pět minut spánku a tak v kruhu. Lékaři řekli, že je to v jejím stavu normální. Maminka řekla, že přestala všechny poznávat. Někdy si myslela, že matka není její dcera, ale zdravotní sestra nebo ošetřovatelka.

Odmítla jsem tomu věřit. Posadila jsem se vedle ní, začala ji hladit po hlavě a nemohla zadržet slzy. A najednou jsem cítila, že se probrala k vědomí a také se snažila rozplakat. Okamžitě jsem se pokusila uklidnit.

Naklonila jsem se k ní a řekla: „Babi, ahoj! Poznáváš mě?“ Místo odpovědi se celá otřásla, z očí jí tekly slzy. Uvědomila jsem si, že mě poznala. Maminka jí znovu položila otázku: „Kdo k tobě přišel?“ A babička s obtížemi řekla: „Nataša.“ A znovu se rozplakala.

V tu chvíli jsem se velmi bála, že ji naposledy vidím. A chtěla jsem jí něco říct jeden na jednoho. Počkala jsem, až moje matka opustí pokoj, objala její šedou hlavu oběma rukama a zašeptala jí do ucha: „Babičko, miluji tě moc. Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělala.“ Zdálo se mi, že spí, protože měla zavřené oči. Ale zdálo se, že se znovu zachvěla a řekla: „Také tě moc miluji.“

Když jsme jeli autem domů, hlasitě jsem vzlykala. Z nemohoucnosti, z neschopnosti nějak pomoci, kromě materiální pomoci. Ale ani tohle nemohlo vrátit babičku do jejího dřívějšího života. Trvalo mi dva týdny, než jsem každý den přestala plakat a přijala tuto skutečnost. Uvědomění si toho, že už mi nikdy nezavolá, nikdy mě nebude chválit, neuvidí rostoucí pravnoučata, bylo pro mě velmi těžké. To vše bylo těžké přijmout a neuvěřitelně bolestivé.

Od té doby uplynul rok a půl. Při našem posledním setkání mě také poznala a dokonce přestala být rozmarná a dobře jedla, když jsem seděla vedle ní. Nemůže číst a dívat se na televizi. Jedinou dostupnou zábavou je rádio. Ale jestli něčemu rozumí, to nikdo neví. Protože období bdění se zkrátila a období zapomnění a spánku jsou delší.

Dnes jí zavolám, abych jí poblahopřála k jejímu výročí. Nevím, jestli mě pozná, jestli pochopí, co chci říct. Ale věřím, že cítí moji lásku.

PSALI JSME: CHLAPEC NEMĚL MATKU, VYCHOVÁVALA HO BABIČKA. JEDNOHO DNE ALE POTKAL DÍVKU V LÉKÁRNĚ

PŘIPOMÍNÁME: BABIČKA MĚLA 70. NAROZENINY: JEJÍ DĚTI BYLY ALE TAK ZANEPRÁZDNĚNÉ, ŽE ANI NEMOHLY ZAVOLAT