Dítě touží po uznání a křičí písničky na celý vagón: Rodiče jásají a čekají, až začnou všichni tleskat

Děti ve vlaku se někdy chovají, jako by jejich okolí neexistovalo. Děti si myslí, že jsou tak skvělé, že všichni kolem nich chtějí jediné – poslouchat jejich hádky, pištění a odpovídat na nekonečné otázky. Ano, od pětiletého dítěte lze těžko očekávat svědomitost, ale určitá úroveň vzdělání je možná. Je to však tak, jako by sami rodiče považovali rozmary svých dětí za přednější než zájmy ostatních.

Jednou jsme jeli vlakem velice dlouhou trasu. Cestovali jsme klidně, nikoho jsme nerušili a očekávali jsme podobný přístup na oplátku. Vedle nás seděla žena se třemi dětmi. Starší dospělý: chlapec byl student, dívka pravděpodobně maturantka a malý chlapec, soudě podle jejich rozhovoru, chodil do druhé třídy.

Jak důležitě a hlasitě mluvil! Všem řekl, že v září půjde do školy. Vyprávěl jim, jak se mu nedaří, všechny děti jsou velké a nikdo se s ním nechce kamarádit. Matka mu to pravidelně naznačovala:

-Synu, povídej si s námi tišeji, aby tě nebylo slyšet v celém vagónu!

Chlapec okamžitě nespokojeně nakrčil nos a poplácal matku po rameni. Souhlasila by se vším, jen kdyby se trochu zklidnil, ale on jako by nic neslyšel: začal běhat v botách po sedadlech. Nejednou recitoval každou báseň, kterou znal, každý verš i útržek. Zazpíval několik písní.

Sestra byla nesvá, snažila se bratra rozptýlit a nějak ho uklidnit. Upozornila, že kolem jsou lidé, které chlapec obtěžuje. Matka se však dítěte okamžitě zastala: bylo po školním roce unavené! Nechte ho vypnout a relaxovat, zaslouží si to.

Cestující nezasahovali, no pak přijeli nový cestující. Sedadla byla právě ta, na která se ten malý rošťák svalil. Cestující ho zdvořile požádali, aby si přesedl na své místo, ale on křičel:

Jsem první, kdo tu sedí, a budu první, kdo odejde! Matka mlčela, cestující byli zmatení, bylo jim horko a těžko a chtěli si sednout. Ale museli jít za vlakvedoucím, aby to vyřešil.

Ještě si vzpomínám na cestu vlakem do Chorvatska. Na holčičku nikdy nezapomenu, vypadala jako skutečný anděl. Její řasy, skromně sklopená, říkala pouze zdvořilá slůvka – no, byla prostě zlatíčko. Dokud ve vlaku nezhasli světla, aby šli všichni spát.

Tehdy se z dítěte stal skutečný ďábel. Začalo zpívat na celý vlak a matka se ani nepokusila na malou chuligánku křičet. Naopak, tleskala jí a říkala, že je skutečná zpěvačka. Ani jedna poznámka, ani jedna výtka, a přesto všechny probudila.

Rodiče pokrčili rameny a řekli: „Vagon druhé třídy, běžný vagon, každý si tedy může dělat, co chce.“

Všichni toho malého křiklouna nenáviděli a já nechápu, proč rodiče své děti takhle nastavují. Kdo je bude milovat, když jsou tak posedlí sami sebou? Kdo si s nimi bude chtít hrát, nechat je opisovat domácí úkoly? Kdy v této zemi zrušili pravidla slušného chování?

PSALI JSME: „VŽDYCKY SE VÁM BUDE SNADNĚJI USÍNAT, KDYŽ BUDETE VĚDĚT, ŽE JSTE ZDRAVÍ”: ANNA JULIE SLOVÁČKOVÁ SDÍLELA FANOUŠKŮM VÝSTRAHU

PŘIPOMÍNÁME: ZÁJEM O VOLBY JE TENTOKRÁT REKORDNÍ: KDE JE NEJVÍC ZÁJEMCŮ