Další táta, o kterém nemůžeme mluvit

Viktor se vracel domů z dlouhé služební cesty. Byl pryč dva měsíce a velmi mu chyběla jeho manželka a syn. Nakonec se ocitl před dveřmi svého bytu a klíčem otevřel dveře.

– Markéto, jsem doma! – zakřičel a okamžitě uslyšel běh malých bosých nohou na podlaze.

– Milánku! Syn! Můj drahý! – Viktor vzal tříleté dítě na ruce a pevně ho objal. – Jak moc jsi mi chyběl!

– Ty mně taky, tati!

– Kde je máma?

– Šla do obchodu. A řekla mi, abych seděl a kreslil, a že už jsem velký.

– Chápu. A dělá to často?

– Ano. Bál jsem se a plakal, ale teď se nebojím. A táta mi k tomu přináší čokolády a autíčka.

– Počkej, jaký táta? – Viktor byl zmatený. – Tvůj otec jsem přeci já.

– Ne. Jsi jiný táta a tím druhým je táta David. Když přijdeš, táta David nepřijde a já ti o něm nemohu říct. Ale neboj se, je dobrý, dává mi autíčka, a odváží mě do zoo. Vždy když nejsi doma.

– Ach, synu, – Viktor popadl dítě a přitiskl mu tvář na rameno a skryl slzy, které přišly. – Odpusť, já za to nemohu. Je to jen moje práce, zachraňuji lidi, víš?

– Rozumím, – Milánek vážně přikývl.

V tu chvíli bylo slyšet zvuk otevíraných dveří a Markéta se před nimi objevila, zareagovala velice rozpačitě při pohledu na svého manžela.

– Viktore! Už jsi zpět? Čekali jsme tě teprve v pondělí.

– O čem to mluvíš, má drahá?

– Nyní máte přeci Davida.

Markéta letmým pohledem pohlédla do místnosti, kde Milánek šel třídit dárky, a najednou náhle ostře řekla:

– Ano! Mám jiného muže! No a co? Co teď budeš dělat? Zabiješ mě? Co když jsem unavená z toho, že jsem pořád sama? Chci usnout a probudit se s manželem, a ne s polštářem. Pokud jsem mladá a žít nyní, a ne později? Co? Proč jsi potichu??? David je jiný, není jako ty! Je lepší a …

– Jak dlouho to skrýváš?

– Téměř rok! – křičela Markéta.

– Chápu. No … nebudu dělat skandál a teď prostě odejdu. Ale přijdu si po Milánka, syna mi nevezmeš. Mimochodem, mějte na paměti, že tento byt je služební, i když se pravděpodobně přestěhuješ k tomu svému… Obecně hodně štěstí! Žádost o rozvod podám sám.

– Nechceš vědět, kdo to je?

Viktor, rychle sbíral svůj vak, a zavolal svého syna:

– Milánku, synu, pojď ke mně. Odejdu, ale ne na dlouho. Uvidíme se. Jen na mě nezapomeň, ano?

– Nikdy na tebe nezapomenu, tati. – Milánek položil své malé ruce Viktorovi na krk a políbil ho na tvář.

Viktor šel do hostelu. Čas plynul, po pár dnech se pomalu uzdravovala jeho duševní rána, ale osud opět zničil jemnou rovnováhu.

– Víte, – argumentovala Markéta soudci.

– Je prostě nemožné s ním žít. Vždy je opilý, vyvolává hádky, zachází s námi jako s vojáky a jeho syn… prostě bije svého syna! Všechno jsem to snášela. Dokud jsem jej nepřichytila s jinou ženou!

Viktor nevěřil svým uším. Co je to za osobu? Jak může tak lhát? Když opustil soudní síň, nezvládl napětí a přistoupil k ní:

– Nestydíš se?

Markéta odvrátila pohled, hrdě odhodila vlasy a odešla. Viktor pochopil – nestyděla se.

Několik příštích týdnů se snažil potkat se svým synem, ale Markéta neustále něco vymýšlela nebo prostě neotevřela dveře. Potom šel Viktor do školky, aby tam chlapce uviděl, a s radostí si uvědomil, že Milánek ještě nebyl odvezen. Žádné z dětí už nebylo ve školce a jen jeho syn stál s tváří přitisknutou k plotu a smutně se díval na silnici.

– Milánku, synu!

– Táto! Paní učitelko, to je můj otec!

Učitelka byla nespokojená, protože její pracovní den skončil před deseti minutami a ona sama má doma děti.

– Je mi velice líto, toto se už nestane!

– Ale jak! Každý den! Jsem si jista, že zítra to bude stejné. Proč máte dítě, když na něj není čas ???

Viktor neposlouchal reptající ženu, spěchal k odchodu a vzal svého syna do náruče. Procházeli se po městě, potom se šli najíst do restaurace, a nakonec šli domů. Viktor vykoupal svého syna a uložil ho do postele, a v tom přišel hovor od Markéty:

– Máš Milánka?

– Devět hodin… Tak brzy sis vzpomněla na svého syna?

– Byla jsem zaneprázdněna! Opustil jsi nás, nechal nás bez bytu! Nyní hledám bydlení!

– Nepřišela jsi s ničím chytřejším? Proč bych měl pro tebe a tvého milence poskytovat ubytování? Mimochodem, proč s ním nežiješ?

-Jeho matka nechce, abychom s ní žili. A jinak, brzy přijdu a vezmu Milánka.

– Ne. On již spí. Ráno ho vezmu do školky sám.

– Dobře. Dal jsi mu něco jíst? Viktor neodpověděl, zavěsil a podíval se na svého spícího syna:

– Vypadá to, synu, naše matka tě taky nepotřebuje.

Na druhý den Markéta zavolala a požádala Viktora, aby se týden postaral o Milánka.

– Jsme zaneprázdněni stěhováním a zatím na něj nemáme čas. Pokud to nechceš nebo nemáš čas, řekni mi to hned, abych později neměla žádná nepříjemná překvapení.

– Neboj se tolik. Milánek zůstane se mnou, – řekl Viktor klidně.

A Milánek s ním zůstal. Pouze ne na týden, ale navždy. Nějak se stalo, že si Markéta na svého syna zapomněla – měla úplně jiný život. A o šest měsíců později se Viktor přestěhoval na jih.

Život pokračoval jako obvykle. Vojenská služba samozřejmě stále zabrala hodně času, ale nyní Viktor odmítl dlouhé služební cesty a snažil se trávit co nejvíce času se svým synem. Chlapec přesto potřeboval péči od matky, a proto se Viktor pokusil najít pro svého syna novou matku. Ale to k ničemu nevedlo, ženy se o jeho syna nezajímaly.

PSALI JSME: KEANU REEVES: „SMUTEK MĚNÍ TVAR, ALE NIKDY NEKONČÍ“

PŘIPOMÍNÁME: MATKA TAK POPSALA MOZEK SVÉHO DOSPÍVAJÍCÍHO SYNA, ŽE TO MUSÍ VĚDĚT VŠICHNI RODIČE: CO ONA MU ŘEKLA