„Co je tak zvláštního na tom vdávání. Co jsem tam neviděla“: Řekla jednou kamarádka, která chtěla žít jen pro sebe

Lucii je 35 a ona nikdy nepracovala. Učila se ve škole jako všechny ostatní. Pak šla na vysokou s profesí manažera. Vysokou školu sotva dokončila. V posledním ročníku skoro tam ani nechodila. Pracovat na své profesi nechtěla. Na otázky rodičů byla odpověď jedna: práce něco hledám. Naštěstí bankovní karta byla pravidelně doplňována otcem nebo matkou.

Byt měla koupený otcem k osmnáctinám. Tehdy na ni ještě vkládal nějaké naděje. A pak se s tím jen smířil a uklidňoval se tím že ne každý musí být chytrý, někdo musí být také jen krásny. A Lucka byla velmi krásna, měla spoustu ctitelů. I když těch ctitelů bylo hodně, ke svatbě nikdy nedošlo. A to ji nijak zvlášť netrápílo.

– Co je tak zvláštního na tom vdávání?! Co jsem tam neviděla? Špinavé ponožky nebo vaření guláše? Ne ne, to rozhodně není pro mě! Žiju klidně a šťastně a všechno mi vyhovuje.

Musím jí však vzdát hold, Lucka má skvělou povahu. Vždycky přijde na pomoc, když o to někdo požádá. Klidně dá i to poslední co má, když to je opravdu potřeba. Vždy poslouchá, podporuje. Obecně je zcela harmonický se sebou a světem. Jen trochu líná. Sama o sobě mluví se smíchem:

– Holky, já nechci pracovat. Fakt. A nechci se vdávat a nechci ani mít dětí. Jsem opravdu šťastná. Spím tak dlouho, jak sama chci, jím co chci, a také dělám co chci. A jsem spokojená se vším!

Jano, její vrstevnice, je naprostý opak. Jana je vdaná, ve šťastném manželství. Má manžela a dvě děti, třináct a pět let. Starší chlapec chodí do školy s matematickým sklonem. Mladší tančí a umí hrát na houslích. Manžel je státní úředník a Jana pracuje někde v kanceláři.

Někdy v neděli se tři sejdeme na půl hodiny u kafe. Jana vždy vypráví, jak její syn vítězí na olympiádách, jak tančí její dcerka a jak se jí daří v rodině. Před odchodem se jednou však otočila a najednou řekla:

– Jak jsem z toho všeho unavena, holky! Kdy už to skonči… Prostě nemám sílu. A ta práce… Nesnáším ji, sakra… A do důchodu je ještě taaaaak dlouho.

Jana vstává ze stolu a těžce vzdychá. Zdá se, že je dokonce shrbená… Ale jen na okamžik. A za chvíli je před námi opět Jana, kterou známe.

– Dobře, holky, je mi s vámi dobře, ale musím běžet! Ještě se musím stavit v obchodě, dcerce musím koupit nové boty na kroužek. A syn má něco z krkem, zaskočil do lékárny po cestě. A dnes by bylo fajn usnout o něco dříve… – zasněně se dívá do stropu.- Fajn, miluju, líbám, uvidíme se! – a Jana vyběhla z kavárny a po sobě jen zanechala vůní sladkého parfémů…

Sedíme s Luckou tiše a každá si myslí o něčem svém. Zítra je třeba ošetřit stromy z mšic a kdyby pršelo, bylo by fajn, nebo zase musím sama zalévat… Na co myslí Lucka nevím. Pravděpodobně o manikúře nebo nové kolekci šatů v obchodě. A najednou ona řekla:

– Janička je šťastná. Má chlapa a dvě děti. A já když přijdu domu, tak tam je prázdno.. nudaaa….. – Lucka si povzdechla.

Překvapeně jsem se na ni podívala. Seděla, nahlas přemýšlela a prohlížela si své bezchybné nehty. A já byla velmi překvapená z jejích slov. Toto jsem nečekala. Ne od ní. Otevřela jsem ústa a snažila se něco říct, uklidnit, ale přede mnou už seděla obvykle Lucka, elegantní kráska bez problémů v životě.

– Dobře, Aničko. Dnes mám ještě jógu. Musíme podporovat nejen krásu těla, ale i mysli! – ona políbil mě do tváře a vydala se vstříc svému svobodnému, jako vítr, životu.

A já zůstala sama a dlouho přemýšlela, co je to štěstí a harmonie. A jak se spokojit s tím, co vlastně máme. A nezvykat si na dobré. A vůbec si na nic nezvykat. A nezapomínat se dívat a radovat. Takhle?

PSALI JSME: MANŽELKA PODLE HOROSKOPU: JAK SE V MANŽELSTVÍ CHOVAJÍ RŮZNÉ ZNAMENÍ ZVĚROKRUHU

PŘIPOMÍNÁME: „UŽ VÁS TU NECHCI VIDĚT, ODJEĎTE DO SVÉHO MĚSTA,“ ŘEKLA MI JEDNOU MÁMA