Bylo by lepší, kdybyste mě umístili do dětského domova

Jednou, když mi bylo devět, mě „vezli“ do dětského domova a já jsem opravdu věřila, že mě tam vezou. Milionkrát jsem si myslela, že kdyby mě rodiče toho dne nechali v sirotčinci, byla bych tam šťastnější, než žít s nimi.

Žili jsme v malém běloruském městečku a v té době jsem si byl jistá, že opasek, facky a pohlavky jsou normální pro výchovu.

Byla jsem si jistá, že všechny děti do vyčerpání přepisují své domácí úkoly, dokud matka nebude spokojená, a všechny děti ve třinácti letech uklízejí celý dům a také perou, žehlí a připravují jídlo. Myslela jsem, že každý tak žije.

Když mi bylo šestnáct, přestěhovali jsme se do Kanady.

Věděla jsem, že musím pomáhat rodičům a studovat jen s vyznamenáním.

Když jsme chodili na jazykové kurzy, moji rodiče si začali přivydělávat a musela jsem pracovat stejně jako oni.

Nikdy jsem od své matky neslyšela laskavé slovo, vždy nacházela to, co jsem podle ní mohla udělat lépe. Opravovala jsem nedostatky uvedené rodičem, ale ona nacházela nové.

Když jsem byla ve dvanácté třídě, koupili jsme si dům. Rodiče mě donutili, abych si našla práci na částečný úvazek. Musela jsem tvrdě pracovat, ale jen deset procent z toho, co jsem vydělávala, bylo pro mé osobní potřeby.

Po ukončení školy jsem musela jít na univerzitu. V Kanadě jsou vysokoškolské vzdělání placené. V průměru stál studium a nákup učebnic dohromady asi 5 000 $ ročně.

Po ukončení školy jsem měla dostat sedmnáct tisíc: jedenáct tisíc bylo pojištění a všechny ostatní peníze z různých grantů za dobré známky. Když jsem dokončila školu, mohla jsem získat výpůjčku ve výši pěti tisíc na studium a další tři tisíce byly grant.

Moje matka souhlasila, že si musím vzít výpůjčku.

Poté jsem obdržela dvacet tisíc a všechny tyto peníze dala své matce, aby mohla splácet hypotéku. A to byla čtvrtina dluhu. Byli jsme jedna rodina.

„Vrátíme ti všechno, až se finanční situace rodiny zlepší, a prozatím plať polovinu svého dluhu.“

„Souhlasím, ale pouze pod podmínkou, že mi příští léto dovolíte jet do Běloruska,“ odpověděla jsem.

Příští léto jsem jela do Běloruska poprvé za čtyři roky. Cesta stála asi pět tisíc. Moji rodiče mi vyčítali, že jsem přes léto nic nevydělávala. A oni museli zaplatit za rok mého studia na univerzitě.

„Teď si sama rozmysli, co máš dělat, vrátili jsme ti všechny dluhy.“

Ukázalo se, že pět plus pět je dvacet. Poté moji rodiče využívali další hrozby a říkali mi během každé hádky, že mě vyhodí z domu.

Poté jsme se přestěhovali do nového domu, za který jsme museli platit více, a proto se zvýšila i částka mých plateb.

Často jsem se hádala s rodiči. Pokud měla matka špatnou náladu, vždy si nacházela něco, co ji zlobilo.

Ale nemohla jsem je opustit, protože jsem neměla peníze a musela jsem absolvovat univerzitu.

Když mi bylo třiadvacet, opustila jsem rodiče. V té době jsem už byla zasnoubená se svým manželem. V ten den mi matka dala facku a vyhodila z domu. Začala jsem žít spolu se svým snoubencem.

Moje matka nikdy neměla ráda mého muže a velmi dlouho doufala, že mě manžel opustí. Nové kolo nepřátelství v mé rodině začalo poté, co jsem otěhotněla.

Moje matka byla se mnou vždy nespokojená: dítě jsem nesprávně krmila, dala do špatné školky a kromě toho slibovali, že mi nezanechají dědictví. Doufám, že dokážu vychovat vlastní dítě bez psychického traumatu!

PSALI JSME: „PŮJDU NÁM KOUPIT ZMRZLINU.“ MÁMA MĚ NECHALA NA LAVIČCE A ROZHODLA SE ZAČÍT NOVÝ ŽIVOT

PŘIPOMÍNÁME: MATKA PŘIJELA NA NÁVŠTĚVU A UŽ DLOUHO ZDE BYDLÍ: SNAŽÍ V MÉM DOMĚ STANOVIT VLASTNÍ PRAVIDLA