Moje manželka mizela na pár dní každý měsíc: říkala, že jede na služební cestu, ale jsem úplně přestal věřit, že je mi věrná

Na začátku každého měsíce moje žena říkala, že jede na služební cestu a nebylo jí 3 dny. Několik let po svatbě jsem úplně přestal věřit, že mi byla věrná. Neustále jsem byl naštvaný a rozhodl se najmout soukromého detektiva.

Naštěstí mám kamaráda, který je bývalým detektivem, kterého bych mohl požádat o takovou službu.

Už bylo 1. června. Manželka se opět připravovala „na služební cestu“.

• Poslouchejte, nemyslíš, že je to velmi zvláštní? – řekl jsem jí.
• Ne. – řekla ona.

Zamiloval jsem se do manželky na první pohled. A i když byla o deset let starší než já, nezastavilo mě to. Celý rok jsem se snažil, aby se zamilovala do mě: nosil jsem jí květiny, setkával jsem se s ní neustále po práci, snažil jsem se přitáhnout její pozornost všemi možnými způsoby. A o rok později konečně to bylo vzájemné.

Bez ní jsem nemohl spát a měl jsem pocit, že ani nemohu dýchat. Milovala mě nějak klidně, takže se někdy zdálo, že se nemilovala vůbec.

První den po svatbě jsem jí řekl, že nepřežiji, pokud mě opustí nebo bude podvádět. A řekla stejně klidně a sebejistě: „Neopustím tě. Nebudu podvádět. “

A tady jede znovu „na služební cestu“. Můj detektiv už čekal vedle našeho domů.

Když se za ní zavřely dveře, jsem mu zavolal:

• Ahoj, Mirek, už vyšla z domů. Sleduj za ní a volej, jakmile něco zjistíš.
• Dobře.

Dva dny mi nevolal. Vypadalo to jako nejdelší víkend mého života. Několikrát se mi podařilo litovat toho, co jsem udělal. Ale už nebylo cesty zpět.

A najednou někdo mi zavolal.

• Mám informaci, musíme se setkat.

Když jsme se potkali o půl hodiny později v kavárně, očekával jsem, že uslyším něco jiného než to, co jsem slyšel.

• Na služební cesty opravdu nejezdí, – říká Mirek. – Ale nemá ani milence. Jezdí ke svému prvnímu manželovi.
• Cože?! Měla manžela? Proč o tom nic nevím?! – zeptal jsem já.
• Očividně ti nevěří natolik, aby o něm říkala, asi se bojí tvé reakci.

Podíval jsem se na fotografii a viděl jsem muže v nemocničních pyžamech, kterého krmila má manželka.

• Její první manžel je v psychiatrické léčebně. Je nemocný a nemá šanci na uzdravení. A tvá žena je jediná osoba, která ho navštíví, postará se o něj a přinese jídlo. Víš, je to svatá žena. Nenechala ho v tomto stavu a můžeš si být jistý, že ti bude věrná.

Byl jsem šokován. Škoda, že má manželka měla nějaké tajemství.

Když se večer vrátila domů, jsem si sám uvařil večeři.

• Láska moje, příště měsíc pomůžu ti s taškami do nemocnice …
• „Jak jsi to zjistil?“, zeptala se ona.
• Promiň, jsem si myslel, že podvádíš. A bál jsem se, že mě opustíš. Nebudeme mít v budoucnu žádná tajemství, dobře?

Souhlasila se. A uvědomil jsem si, že jsem s ní moc šťastný.